Tajemství ostrova Raentos

24. kapitola

Pohled Emmy:

Byla jsem rozrušená. Velmi rozrušená. Když se mi Rada prohrabávala myslí, zřejmě zavadila o jednu mou velmi soukromou a pečlivě schovanou vzpomínku. Tak dlouho jsem se na ni snažila zapomenout, až se mi to podařilo. Když jsem ale stála v síni Rady, obklopená svými nejlepšími přáteli, vzpomínka se opět vydrala na povrch a zasáhla mě zcela nepřipravenou.

Snažila jsem se ji dostat z hlavy, ale bezúspěšně. Teď, když ležím v posteli, zahrabaná do spousty dek a polštářů, mám konečně čas nad ní přemýšlet. Nechci, ale musím. Na mou mysl se napojila Dairia.

Můžeš mi to povědět. Uleví se ti, řekla klidně a já začala:

Stalo se to jednoho temného večera. Venku pršelo, byla velká bouřka. Já ležela na našem gauči, zabalená jako teď, se závěsy pečlivě zataženými. Bála jsem se bouřky. V ten den mi bylo asi devět let, ale i přesto mě rodiče nechali doma samotnou. Klidně si odjeli někam pryč a mě nechali doma.

Pamatuju si to jako dneska. Když zazvonil telefon, pořádně jsem se vylekala, ale poslušně jsem běžela zvednout ho. Mohli to třeba být máma s tátou. Mohli mi oznámit, že už se vracejí. Abych se nebála. Nebyli to ale rodiče.

Na druhém konci drátu byla Karenina maminka. Chvíli se mě vyptávala, jestli vím, kde jsou moji rodiče. Já jí odpověděla, že ne, ale že se určitě brzy vrátí. Živě si pamatuju, jak Mary zavzlykala a tiše řekla: „Nevrátí."

Nejdřív jsem naprosto nechápala, o čem mluví, ale pomalu a šetrně mi to vysvětlila. Moji rodiče zemřeli. Stála jsem jako přimražená, nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Aby taky ne. Pomalu mi začínalo docházet co se stalo. A co bude dál. Pošlou mě do sirotčince? Nebudu se už nikdy stýkat s těmi, které tak miluji? Zůstanu navždy sama?

„Klid Emmo, sedni si a počkej, za chvíli jsem u tebe," řekla Mary a zavěsila. Zničeně jsem se posadila na stoličku a civěla do zdi.

Karenina maminka opravdu za chviličku přijela. Posadila se u mě a něco mi něžně říkala. Já ji ale vůbec nevnímala. Po chvíli jsme se obě rozplakaly, jedna druhé na rameni.

Postupně přijížděli i další lidé a soucitně se na nás dívali. V obětí plačící Mary jsem nakonec usnula.

Když jsem se probudila, ležela jsem v měkké posteli. Otevřela jsem oči. Podle fialového stropu s fosforovými hvězdičkami, které jemně svítily, jsem poznala, že ležím v Karenině pokoji. Spávala jsem tu často, když rodiče nebyli doma. Rodiče! Pokusila jsem se posadit, ale strašně mě bolela hlava.

„Haló?" zavolala jsem směrem ke dveřím a znovu jsem zkusila alespoň zvednout hlavu. Slyšela jsem, jak někdo běží po schodech nahoru. Dveře se svižně otevřely a v nich stála Mary.

„Už jsem se bála, že se neprobereš! Ležíš tu už skoro den a za tu dobu jsi nic nesnědla ani nevypila," vyjekla starostlivě. Tak proto ta bolest hlavy.

„Mary, prosím, řekni mi, že to byl jen sen. Že moji rodiče jsou doma," řekla jsem. Mary se nadechla, aby odpověděla, ale pak si to rozmyslela a mlčela. Věděla jsem co její mlčení znamená. Smutně jsem se na ni dívala a nakonec jsem se rozbrečela. Do pokoje vtrhla Karen. Sedla si ke mně na postel a tiše mě sledovala.

Mary mi podala nějakou teplou polévku, ale já ji odmítla. Neměla jsem teď vůbec chuť na jídlo. Zvedla jsem hlavu a nešťastně jsem se na Karen a její maminku podívala.

„Co se mnou udělají teď?" zeptala jsem se. Po tváři Mary se mihl letmý úsměv.

„Neboj. Nenecháme, aby si tě vzal někdo cizí. Hodně jsme o tom s Georgem přemýšleli a," dramaticky se odmlčela. Karen se začala potutelně usmívat. „A rozhodli jsme se, že tě adoptujeme!" vyhrkla Mary a usmála se od ucha k uchu. Skočila jsem do její otevřené náruče. Ve dveřích jsem přes slzy štěstí i smutku uviděla George, Karenina tatínka. Mile se na mě usmíval.

Už jsem pochopila, že mí rodiče se nevrátí. Ale byla jsem ráda, že nemusím pryč. Že se o mě postará někdo, koho mám ráda. Ale na rodiče jsem vždy vzpomínala a smutnila jsem nad jejich ztrátou. Ve snech mě často navštěvovali, ať živí, nebo mrtví. Při tom druhém případě jsem se vždy probudila, poléval mě pot a musel mě pak někdo dlouho utěšovat. Jsem ale ráda, že u mě vždy byl někdo, komu na mě záleželo.

Vidíš Dai? Proto jsem se na tuhle vzpomínku snažila alespoň na prázdninách zapomenout. Pořád u sebe ale nosím fotku rodičů, domluvila jsem a pohlédla na kufr. Někde hluboko v něm se fotografie schovávala, zahrabaná pod hromadou jiných věcí. Přesně, jako vzpomínka v mých myšlenkách.

Je mi líto, co se stalo tvým rodičům, řekla prostě. Nepotřebovala víc mluvit. Stačilo mi, že na mě vysílala své soucitné myšlenky.

Po několika hodinách zírání do stropu se mi konečně podařilo usnout.

Něco z Emminy minulosti...

Přesáhli jsme 800 reads! Když jsem dneska otevřela wattpad, nemohla jsem tomu uvěřit! Ale osmistovka je tam! Opravdu bych chtěla napsat nějaký spešl díl, ale netuším o čem... Ask charakter asi nepujde, pochybuju, že se máte na co ptát... Žádný dodatek k tomu taky nenapíšu, nemám co k tomuhle příběhu dodat. Takže jako poděkování berte tuhle kapitolu, je přece jenom trochu jiná, než ty ostatní.

Pokud vás něco napadá, napište, všchny nápady uvítám :).

Děkuju všem :))).

Kkobari