Konečně se mi podařilo dostat ze školy ven. Ovanul mě chladný větřík. Na to, že byl začátek září a podle kalendáře stále ještě léto, bylo celkem chladno.
Zamířila jsem ke své motorce, kterou jsem dostala od rodičů jako dárek o svých posledních narozeninách, a cestou si oblékala koženou bundu, již mi přibalili k tomu. Snapback jsem vyměnila za černou helmu a nacpala ho do batohu. Nejraději bych sice jezdila bez helmy, ale za sebrání řidičáku mi to opravdu nestálo...
Nohu jsem přehodila přes hřbet motorky a s požitkem poslouchala, jak motor spokojeně začal bručet, když jsem nastartovala. Pak jsem rychle vyrazila ze školního parkoviště na silnici vedoucí kolem města směrem k domovu a užívala si obrovskou rychlost, kterou jsem se hnala vpřed. Vztek a znechucení z toho bezejmenného idiota, jenž mě srazil na chodbě, úplně vyprchal a nezanechal po sobě jedinou stopu, protože ho zcela nahradil adrenalin z jízdy a radost z toho, že už mám to dopolední utrpení za sebou.
Doma jsem jen ve svém pokoji odhodila batoh, do kapsy nacpala balíček weed, cigarety a mp3 se sluchátky, vzala skate a zase pádila rychle pryč. Nikdo klasicky nebyl doma, takže jsem nemusela nic říkat a popisovat první školní den, ani sdělovat, kam jdu. Avšak ne že by to někoho zase zajímalo natolik, aby to přerostlo v klasický rodičovský výslech...
Na skatu jsem dojela až do nedalekého parku a poté vystoupala nahoru na svůj oblíbený kopec, kam díky bohu nikdo moc nechodil a byl tam skvělý výhled na okrajovou část města, ve které jsem s rodiči žila od svého nástupu na střední školu. Dříve jsem vlastně bydlela celkem daleko odtud a v tom městě jsem byla mnohem spokojenější než tady. Měla jsem tam lidi, na které jsem se mohla spolehnout, měli mě rádi, měli stejný styl i pohled na svět jako já, a především to nebyli namyšlení a falešní kteréni jako tady. Stále jsem s nimi byla v kontaktu, ale kvůli té nemalé vzdálenosti obou měst jsem cítila, jak se od sebe postupně odcizujeme. Už to nebylo jako dřív...
Plácla jsem sebou do trávy a zapálila si cigaretu. Do uší mi celou dobu hrála hudba, tentokrát jsem dala přednost Trap Music, a pomalu ale jistě jsem se ztrácela ve svých fantasmagoristických myšlenkách a představách. S potěšením jsem si dokonce znovu vzpomněla na ten chvilkový zaskočený výraz toho idiota ve škole. Musela jsem se tomu zasmát. Něco takového už se mi dlouho nestalo. Možná za to mohla má otrávenost ze začátku nového školního roku, že jsem na něj tak vyjela...
Zrovna skončila písnička, když jsem za sebou zaslechla nějaké hlasy. Prudce jsem se otočila za jejich zdrojem a málem dostala infarkt, když jsem se zadívala na toho samého idiota co ve škole, jak si to s pár kamarády šine přímo ke mně. Strhla jsem si z uší sluchátka a nakvašeně stáhla obočí k sobě.
„To si děláš prdel..." Ujelo mi potichu a chtěla jsem se sbírat k odchodu. Ještě že jsem zatím nezačala balit jointa...
„A hele...Ty seš ta drzá holka ze školy...Máš celkem kuráž na to, že neznamenáš nic." Zachechtal se a mně se začala vařit krev vzteky. Jak se opovažuje říct, že neznamenám nic...To on je tady ta povrchní nicka...
„Tak drzá? Ani náhodou...Jen mám právo se bránit takovejm namyšlenejm kreténům, jako seš ty." Ušklíbla jsem se. Zůstal na mě chvíli koukat a pak se společně s tou svojí partou dal do hurónského smíchu. Samozřejmě...má mnohem větší odvahu, když není sám...
„Velmi směšné." Nadzvedla jsem obočí a vstala.
„Co tu děláš?" Zeptal se stále ještě smějící se.
„Co tě to zajímá? Můžu se zeptat na to samý." Ohrnula jsem nos a chtěla se prosmýknout kolem těch tří kluků. Bohužel mi zastoupili cestu.
„Já tu kousek bydlim, jestli seš tak zvědavá." Řekl ten blbec a pořád mě sledoval.
„Hmm...No to je výborný...Fakt skvělý, že jsem tu potkala idiota ze školy, kterej mi totálně zkazil celý odpoledne. Tak abych zase šla." Protočila jsem oči a on se zamračil.
„Ještě nikdo se mnou takhle nemluvil. To ti neprojde." Vypadalo to, že jsem ho opravdu naštvala. Bylo mi jasné, že prostě není zvyklý na takovýhle okatý odpor.
„To určitě. Neotravuj mě. Vůbec na mě nemluv." Mávla jsem rukou a podařilo se mi ho obejít. Jeho kamarádi mi raději ustoupili, když viděli můj znechucený výraz.
Vážně mi zkazil odpoledne...Dříve jsem ho tu nikdy nepotkala, takže jsem doufala, že se tu nezdržuje příliš často, a že sem budu moct pořád chodit, ale to vědomí, že nebydlí daleko, mi na náladě opravdu nepřidávalo...
„Ještě jsme spolu neskončili!" Slyšela jsem, jak za mnou volá, ale to už jsem scházela z kopce dolů a do uší si strkala sluchátka. Tohle nemám zapotřebí.
Nakonec jsem celé odpoledne strávila jen o kousek dál. Seděla jsem na mohutném kmeni staré vrby u malého rybníčku a pozorovala hladinu čeřící se v mírných poryvech větru. Ubalila jsem si jointa a všechen vztek a podráždění nechala odplout v odlehčujících myšlenkách a pocitu, že svět je přece jen krásný...
Hi there ^^
Nejprve bych chtěla moc poděkovat za přečtení a votes u předešlých částí, opravdu mi udělali velikou radost a rozjasnili mou tvář v úsměvu :), a řekla jsem si, že už bych mohla přidat další kapitolku. Je opravdu kraťoučká a vlastně se v ní nic neděje, ale nebojte, to se brzy změní! Jen ještě chvilku vydržte, tohle je teprve rozjezd! :D
Doufám, že budete číst dál a také, že zájem o tento příběh bude stoupat! Je to úžasný pocit vědět, že to někdo čte a líbí se mu to :3 Takže čtěte, votujte a komentujte, abych mohla vydat další kapitolku >-< :D
Hope you're enjoing it & see ya later, my Dears <3 ^^
ČTEŠ
Rebel 1
Teen FictionMěsto plné bohatých řešících problémy typu, kam půjdou o víkendu na golf nebo do klubu, a stav oblíbenosti si určují podle stylu oblékání, počtu známých a množství peněz... Holka, která se sem před třemi roky přistěhovala s rodiči kvůli jejich změně...
