Rebel 1

22) Spor

„Hej, jsme tu!"

Při zaznění hlasu přímo u mého ucha jsem sebou cukla. Musela jsem po cestě usnout. Nakvašeně jsem se otočila na ksichtícího se Andyho.

„Taková nevinná, když spíš." Prohodil a ďábelsky se usmál.

„Řekni to ještě jednou a nedožiješ se příští minuty." Zavrčela jsem a soukala se ven z auta. Už tu bylo pár lidí od nás ze školy, poznala jsem to podle povědomých aut, a zevnitř duněla hlasitá diskotéková hudba. Hned, jak jsme vešli dovnitř, uhodila mě do nosu vůně mé milované marihuany, cigaret a alkoholu. Na tanečním parketu už se vlnili někteří přiopilí nadšenci a u baru posedávalo pár lidí, kteří se hlasitě bavili a přeřvávali se s basovými beaty. Poznala jsem Andyho kámoše, se kterýma sedával na obědě, tedy jen do chvíle, než začal obtěžovat mě, a jeden z nich k nám zamířil.

„Zdar Andy!" Plácl ho po zádech a pak sjel pohledem ke mně.

„Nazdar! Pak pokecáme, jo? Já teď musim..."

„Chápu, musíš se věnovat svojí holce." Přerušil Andyho, zachechtal se a odešel.

„Andy? Komu všemu jsi nakecal, že jsem tvoje holka?" Varovně jsem vytáhla obočí nahoru a nespouštěla jsem z něj propalující pohled.

„Všem." Uculil se na mě.

„To si děláš prdel?! Proč?!" Zuřila jsem a měla jsem chuť dát mu pěstí.

„Jen tak. Je sranda, když si to všichni myslí."

„Než spolu skončíme, pěkně si to slízneš, kámo." Ušklíbla jsem se.

„A teď mi za trest koupíš panáka."

„Prosim tě. To jsem stejně chtěl udělat."

Následovala jsem ho k baru a on objednal dva velké panáky vodky.

„Tak na zdraví." Řekla jsem a už to do sebe chtěla kopnout, ale Andy mě zadržel.

„Ne. Na naše příměří, který nakonec nebylo tak špatný." Usmál se a já přikývla.

„Dobře."

Přiťukli jsme si a na ex do sebe naklopili čirou tekutinu. Začínala jsem uvažovat, že dnes přece jen neodejdu tak brzy a trošku si to tu užiju. Když už jsem přišla...

Čas neúprosně běžel vpřed, a když jsem se koukla na hodiny, bylo už lehce po půlnoci. S Andym jsme měli už něco málo vypito a já nesmyslně začala přemýšlet nad tím, jak se dostanu domů. Nedávala jsem pozor, kudy jsme sem jeli a tím pádem jsem ani nevěděla, kde přesně jsme.

Ta myšlenka mi připadala neskutečně komická, a tak jsem se neudržela a nahlas se rozesmála.

„Co je?" Zeptal se Andy, který stále seděl vedle mě na barové stoličce a celý večer se ode mě nehnul. Přemýšlela jsem proč.

„Nic. Jenom netušim, jak se dostanu domu." Rozřehtala jsem se nanovo a nemohla přestat.

„Tak to jsme dva. Opilýmu se mi nechce řídit. Budeme spát pod mostem." Přidal se ke mně v hurónském smíchu.

„Jo, jako největší fetky..."

„Přesně."

Oba jsme plácali naprosté nesmysly a lili do sebe další panáky všeho možnýho. Kupodivu mi nebylo špatně, cítila jsem se povznesená a v dobré náladě, všechno kolem mě se krásně točilo a bylo mi fajn. Bylo mi fajn do chvíle, než se k nám připojil Matt, který už taky rozhodně nebyl střízlivý.