Rebel 1

9) Ponížení

„Hej, co se tu děje?" Zaslechla jsem jakýsi hlas, ale byl moc vzdálený, než abych ho dokázala pořádně vnímat. Byla jsem naprosto paralyzovaná a oči držela stále křečovitě zavřené. Čekala jsem na to nejhorší...

„Nic. Jenom si trochu užíváme."

„Ona nevypadá, že by si to užívala, nemyslíš?"

„To se ti jenom zdá..."

„Kurva, co tu s ní děláš?! Pusť jí!"

Ten další hlas, mnohem rozzlobenější než ten předtím, který v mé tmě za víčky právě dorazil na scénu, mi byl povědomý...

„Já nic. To ona to chtěla." Hájil se Nýmand posměšně a já pomalu omdlívala.

„To ti tak budu věřit! Zrovna tahle...Nedala by ti, ani kdyby na tom závisel její život."

„Jak si tim můžeš bejt tak jistej? Každá holka mi dá, když budu chtít." Posmíval se Nýmand a mě to i přes můj mrtvolný stav pořádně nakrklo.

„Tahle prostě ne. Takže ti znova říkam, abys jí pustil, nebo si mě nepřej!" Zahřměl ten povědomý a mně furt nedocházelo, kdo to je. S námahou se mi podařilo otevřít oči a prohlédnout si, co se vlastně děje. Nýmand byl stále nakloněný nade mnou, věznil mé ruce a byl otočený směrem na dva další kluky stojící od nás asi metr daleko. Když se i přes vyřčenou hrozbu stále neměl k tomu mě pustit, ozval se ten hlas znovu.

„Já tě varuju!"

„Fajn. Vyhráls. Pro tentokrát." Rezignoval Nýmand, pustil mé ruce a vstal.

„Jak to sakra myslíš?" Zavrčel povědomý.

„Vypadá fakt zajímavě. Najdu si jí a dokončim to." Řekl Nýmand povědomému přímo u ucha, ale dost nahlas, abych to slyšela. Vypadalo to, jako by si navzájem vyhlásili válku...Vlastně to znělo naprosto absurdně a nevím, jestli to bylo zrovna tím, že jsem byla opilá...

Co si to sakra dovoluje, maniak kreténskej?! Kdybych právě nebyla totálně na sračku, zkopala bych ho do kuličky! V důsledku této myšlenky se mi udělalo nevolno. Jak se mi tohle doprdele mohlo stát...? Po tvářích se mi roztekly další slzy, tentokrát způsobené pocitem strašlivého ponížení.

„To ti nedovolim." Odvětil s nenávistným podtónem můj zachránce.

„Uvidíme." Ušklíbl se Nýmand a stáhl se jako zpráskaný pes zpět do víru klubu.

„Můžeš se vrátit. Já tu mam nějakou práci." Kývl Povědomý na toho druhého.

„Co s ní jako chceš dělat?"

„Pomoct jí dát se dohromady. Nedělej si starosti." Zasmál se pobaveně, jako by snad mohl ten druhý myslet na něco úplně jiného.

„Dobře."

Uvědomila jsem si, že pořád ještě zadržuju dech. Pustila jsem do plic vzduch a málem to se mnou seklo. Musela jsem zase zavřít oči, abych se udržela při vědomí.

„Ach jo...Emily, ty blbko jedna...Takhle se zřídit..." Tahle jedna věta stačila, aby mi došlo, že ten dotyčný je Andy...No výborně.

„Opovaž se mi to vyčítat, idiote. Nic o mně nevíš..." Zachraptěla jsem vyčerpaně a vzlykla.

„Dobře, pro teď budu zticha." Souhlasil (snad poprvé v životě) a po tom, co se mu podařilo mi nandat zpátky kalhoty, mě vyzdvihl do vzduchu.

„Co jako právě teď děláš?" Dožadovala jsem se zvadle.