Rebel 1

4) Pohrdám...

„Tak co škola?" Otázala se máma, když mě další ráno výjimečně zastihla při snídani. Ten den odjížděla do práce později a nikdy předtím jsme se, i když to bylo naprosto absurdní, nesetkaly na tak dlouho, aby k této otázce došlo.

„V pohodě." Odpověděla jsem obecně. Rozhodně jsem jí nehodlala vyprávět o tom, jak to tam nenávidím, a jak má nenávist každým dnem roste i přesto, že se zdá, že už to ani víc nejde...

„Jako bych čekala, že se od tebe dozvím něco víc." Povzdychla si a z kuchyňské linky sebrala klíče od auta.

„Nedozvíš. Nic zajímavého se tam neděje a ani nikdy nebude. Je to škola..." Poznamenala jsem kousavě a zasmála se. Tu jízlivost a sarkasmus jsem samozřejmě nemyslela vážně a máma to věděla.

„Samozřejmě. Co by se také od školy dalo čekat jiného, než že se tam nic neděje, viď?" Použila stejný tón jako já a chystala se k odchodu.

„Musím vyrazit. Budeš dnes se mnou a s tátou večeřet?"

„Ráda. V kolik? Abych se vrátila včas."

„V osm. Ty taky pořád někde lítáš...Tak ahoj, užij si den." Povzdychla si znovu. V osm bylo na rodičovské poměry hodně brzy, ale svoji poznámku na tohle téma jsem radši spolkla. Nechtěla jsem rýpat.

„Ahoj, ty taky."

Práskly vchodové dveře, na vykachlíkovaném chodníčku se ozval klapot podpatků, bouchnutí dveří od auta, hukot motoru a pak už jen ticho. Byla pryč.

Všechny naše rozhovory probíhaly tímhle způsobem. Připadaly mi takové až příliš formální na to, že jsme byly stejné krve. S tátou to bylo to samé. S oběma rodiči jsem měla velmi neosobní vztah. Každý jsme měli svůj vlastní svět, život, který se zaměřoval na něco úplně jiného, co nemělo s tím druhým vůbec nic společného. Oni měli každý jen svoji práci a já si dělala, co chci. Nikdo nikomu do ničeho nekecal...Na jednu stranu mi to naprosto vyhovovalo. Nikdo neřešil, když jsem přišla domů zhulená nebo opilá, většinou ani nikdo doma nebyl, nikdo neřešil dokonce ani moji školu. Sem tam se ozvalo pár otázek podobných té dnešní, ale za rok bych je spočítala na prstech obou rukou...Na druhou stranu jsem si však v tomto světě přišla trošku osamělá. Přátelé, kterým jsem se mohla svěřit, zůstali v mém starém životě a tady opravdu nebyl nikdo, na kom by mi alespoň malinko záleželo a komu by záleželo na mně a především nikdo, komu by se dalo věřit...Všechny ty platinové barbie a ulízaní narcisové...Jen jsem na to pomyslela a dělalo se mi špatně.

Zkontrolovala jsem čas a usoudila, že bych možná měla pomalu vyrazit. Přece jen, i když na tom v podstatě nezáleželo, jsem nechtěla přijít pozdě hned první den, co máme podle rozvrhu. S kávou jsem se zavřela v pokoji a na chvíli se na sebe zadívala do zrcadla. Navenek jsem působila sebevědomě, lhostejně a neporazitelně. Avšak ten pocit, co mě svíral uvnitř, tomu právě teď vůbec neodpovídal. Většinou jsem bývala razantní a oplývala dokonce i určitým důvtipem, ale jak jsem tam tak stála a prohlížela si svůj otrávený obličej orámovaný hnědými rovnými vlasy a unavené modro-zeleno-šedé oči, připadala jsem si slabá. Zamračila jsem se na sebe. Takový pocit bych si vůbec neměla připouštět, jinak v tomhle městě nepřežiju. Mile ráda jsem tu chvilkovou slabost zahnala, rychle si nanesla na oči trochu řasenky, narazila si na hlavu snapback Hollywood Undead a byla jsem připravena k odchodu. Měla jsem těchhle „čepicí" s rovným kšiltem alespoň deset, ale tuhle jsem nosila nejradši, protože Hollywood Undead mě nejlépe vystihovali.

Tentokrát jsem se už poučila a nedělala další hloupá rozhodnutí jezdit hromadnou dopravou. Za ten risk, že by mě zase chtěl svézt hloupý Andy, mi to opravdu nestálo. Přehodila jsem nohu přes svoji motorku a mé srdce poskočilo radostí, když motor začal po nastartování vydávat známé spokojené bručení. Po vytůrování motorka zařvala a vyrazila vpřed. Hnala jsem se obrovskou rychlostí po silnici, krouhala zatáčky a má nálada stoupala výš a výš. Byl to tak nádherný pocit. Připadala jsem si volná, nespoutaná a neomezená.