Rebel 1

7) Únos

„A teď mi vysvětli, co to jako má všechno znamenat?" Rozhořčila jsem se okamžitě, jak jsme byli na rovné silnici.

„Můžeš to nazvat jako únos, jestli chceš..." Ušklíbl se.

„Cože? Nepřeháníš to už trochu?" Klepla jsem si na hlavu a nechápavě si ho přeměřovala.

„Ani ne...Baví mě to. Ale aby to neznělo tak hrozivě, prostě to ber jako výlet."

„Ty seš totálně ujetej. Fakt totální kretén!" Začala jsem nadávat, ale vlastně mi to ani tak strašné nepřipadalo. Padlý na hlavu a přitažený za vlasy to bylo, ale co jsem mohla ztratit. Pochybovala jsem, že by mi takový kluk jako Andy byl schopný něco udělat, a i když tuhle akci prohlásil za únos, žádný únos to v podstatě nebyl, protože jsem k němu do auta vlezla, dá se říct, dobrovolně.

„Tak kam jedem?" Zeptal se a doufal, že mě tou otázkou ještě víc vytočí.

„Jeď si, kam chceš...mně je to fuk. Můžeš dělat, jakože tu ani nejsem, protože to nakonec vyjde nastejno." Zvolila jsem jinou taktiku. Čím déle si udržím masku lhostejnosti a flegmatičnosti tím lépe.

„Jak myslíš. Pojedem tedy, kam budu chtít já." Věnoval mi zubatý úsměv.

„Fajn." Pokrčila jsem rameny a zavrtala se víc do pohodlné kožené sedačky. Podařilo se mi najít svoji ztracenou sebekontrolu a cítila jsem, že teď už bych ho zase dokázala s přehledem poslat doprdele. Ať už z jakéhokoliv důvodu...

Cesta autem trvala zhruba půl hodiny. Moc jsem nesledovala, kudy jedeme, a tak mě trochu vyděsilo, když Andy najednou sjel ze silnice na lesní cestu.

„Kam mě to doprdele vezeš?"

„Překvápko." Prohodil a pokračoval dál po té pochybné stezce. Po dalším asi kilometru zaparkoval auto mezi stromy a vypnul motor. Všude kolem nás se rozprostíral les, na některých místech hustý, na jiných prořídlý, a zkrátka takový podivný. Některé stromy měly pokroucené kmeny a některé vypadaly dokonce, jako by jim místo větví narostly obrovské pařáty. Vypadalo to tu jako v nějakém hororu, jednom z těch, kterých se většinou jako jediných bojím.

„Kams mě to sakra dotáh?" Zaskuhrala jsem a zoufale se rozhlížela kolem sebe.

„Ještě tam nejsme. Musíme kus pěšky." Oznámil mi věcně, a když postřehl, že se tu necítím úplně nejlíp, zlomyslně se usmál.

„No to je výborný..."

Nejhorší na tom všem bylo, že teď momentálně jsem na něm byla v podstatě závislá. Nevěděla jsem, kde jsme, pomalu ani, jak jsme se sem dostali, a už vůbec ne, jak se dostaneme zpátky. A on to věděl. Že já blbka se nechala přemluvit a jela s ním...Teď mě měl zcela v hrsti a mohl si se mnou dělat, co se mu zlíbí. Obávala jsem se, že právě o tohle mu šlo...

Následovala jsem ho hlouběji do lesa. Skate jsem nechala v autě, tady by mi byl stejně k ničemu, a batoh si nadhodila na ramenou a nechala ho usadit v pohodlné pozici.

„Hej, teď vážně. O co se snažíš?" Prolomila jsem okolní ticho po tom, co jsme ušli dalšího asi půl kilometru.

„Dohnat tě k šílenství. Jsme tu. Pojď." Rozhrnul větvičky hustého podrostu a prolezl jím. Napodobila jsem ho a ten pohled, jaký se mi naskytl, mi doslova vyrazil dech.

Stáli jsme na vysoké skále, pod kterou byla hluboká propast táhnoucí se od nás do obou směrů ještě asi dalších tři sta metrů, kde se její stěny nenápadně svažovaly, až zmizely docela. V propasti se rozpínal další rozlehlý les a do všech směrů se mi naskytoval nádherný výhled. Vůbec jsem netušila, že by něco takového mohlo existovat, obzvlášť takhle dobře skryto před zraky lidských bytostí.