Rebel 1

11) Hádka

Ráno jsem se klasicky málem nevyhrabala z postele. Tak strašná nechuť vstávat mě nesužovala už hodně dlouho. Obohacena ještě o to vědomí, že dnes pojedu do školy s Andym, se stala ještě mohutnější...

Otráveně jsem se svalila z postele na zem. Uniklo mi pár sprostých nadávek, než jsem se sebrala z podlahy a odhodlala se jít si dolů do kuchyně uvařit kafe. Všude vládlo ticho. Nebyla jsem si jistá, jestli rodiče ještě spí, nebo už jsou pryč, ale od pátku jsem je vlastně neviděla a asi jsem ani nehodlala zjišťovat, jestli tu jsou. Bylo to jako vždy, každý z nás měl svůj vlastní život a o ostatní se nestaral...

S mimoňským výrazem jsem zapnula kávovar a jala se okukovat, co je v ledničce. Ach, výborně! Máma koupila medovník! Ukrojila jsem si obrovský kus a začala ho do sebe ládovat. Je to jedna z mála věcí, které dokážu sníst na posezení a dělá mi to radost. Alespoň něco pozitivního takhle po ránu...

Kafe jsem si odnesla zpátky nahoru, hodila na sebe první oblečení, které jsem našla, na oči nanesla přiměřené množství řasenky a pak už mi nezbývalo než čekat, až se objeví Andy.

Pokud tu nebude do 10 minut, tak jedu sama...Usmyslela jsem si a i s kafem si šla sednout ještě na chvíli na balkón. Cigaretu stihnu.

Natolik jsem se zahloubala do myšlenek, že jsem sebou cukla, když mi začal vyzvánět telefon. Jen zběžně jsem koukla na displej a přijala hovor. Proč jsem si vůbec to Andyho číslo ukládala?

„Co je?" Zabručela jsem otráveně do sluchátka.

„Čekam tu na tebe. Pohni tou svojí šnečí prdelí."

„Klídek. Dost času. Ještě kouřim." Ledabyle jsem mávla rukou ve vzduchu, i když to nemohl vidět.

„Tak dělej...Dáme pak ještě před školou." Popoháněl mě.

„Joo..." Protáhla jsem otráveně a típla mu to. Co si to vůbec dovoluje mi takhle rozkazovat? A jak jako dáme před školou? To jsou z nás teď jako kámoši nebo co?

Odhodila jsem nedopalek do křoví pod balkónem a pomyslela na to, že to tam později budu muset jít uklidit. Toho odpadu ode mě už se tam nahromadilo celkem dost, protože jsem většinou byla příliš líná vyklízet popelník, a za chvíli by to mohlo být nápadné...

Na hlavu jsem si nasadila svůj snapback HU, popadla jsem batoh a mohla jsem vyrazit. Schválně jsem si dávala se vším na čas, abych Andyho co nejvíc naštvala. Zasloužil si to, prevít jeden...

„No kde seš?" Spustil, jakmile jsem za sebou zavřela dveře. Otočila jsem se k němu čelem a lhostejně si ho přeměřila od hlavy až k patě. Opíral se o své černé auto, na sobě měl obyčejné tmavě modré džíny, černé tričko a tmavě šedou mikinu, ruce měl založené na prsou a v obličeji mu pohrával škodolibý úsměv. Tmavé oči mě skenovaly ostřížím pohledem. Také si mě prohlížel, a mě už poněkolikáté napadlo, že se mezi námi něco zásadního změnilo, jelikož se tvářil přinejmenším zaujatě...Nebyla jsem si jistá, jestli je to dobře nebo špatně.

„Co je?" Obořila jsem se na něj nasupeně a odtrhla oči od jeho postavy. Přece tu na sebe nebudeme celou věčnost jen takhle zírat.

„Nic. Jedem?" Pokynul mi, abych si vlezla na místo spolujezdce a já jeho pokyn s kamennou tváří následovala.

Co to sakra zase děláš, ty blbko?! Nadávala jsem si zoufale, když jsem si sedala na pohodlné kožené sedadlo a házela si batoh pod nohy. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem opravdu souhlasila s tím, že mě odveze. Zneklidňovalo mě to o to víc s tím vědomím, že se bude určitě vyptávat.