Rebel 1

3) Cesta

S další kapitolou jsem tu trošku dřív, než jsem plánovala, ale to jen díky té nejhorlivější čtenářce, kterou jsem si mohla přát <3 ^^

Tuto část bych jí také chtěla věnovat jako poděkování, že je ze všech mých příběhů tolik nadšená :) Strašně moc mě to těší! :3

Děkuju, Barčo Roubalová, že jsi do toho tolik zapálená. Užij si to :* <3

Další ráno už jsem zase vstávala se špatnou náladou. Představa, že musím do školy, mi nedělala dobře...Snědla jsem něco málo k snídani, oblékla si černé roury a tričko s nápisem „Fuck You!", na hlavu narazila snapback Hollywood Undead a na oči nanesla trošku řasenky, což byl jediný make-up, který jsem používala, i když jsem líčidel měla tuny. Všechno jsem to dostávala k svátkům, narozeninám a tak podobně. Jediný účel, jaký to v mém vlastnictví však mělo, byl umělecký. Prostě jsem tím po sobě „kreslila", když jsem měla náladu...

Rozhodla jsem se, že dnes nepojedu na motorce ale autobusem. Vzala jsem si pod paží skate, na záda lehounký báglík, ve kterém jsem neměla skoro nic, a pomalým krokem se vydala na zastávku hromadné dopravy. V tomhle městě nikdo moc autobusem nejezdil, protože všichni měli své dopravní prostředky, a tak byl skoro prázdný. Díky bohu...ještě abych se musela tlačit s dalšími lidmi...

Před školu jsem dorazila s předstihem. Do začátku vyučování jsem měla ještě půl hodiny a rozmýšlela se, co budu celou tu dobu dělat. Rozhodně se mi nechtělo sedět v lavici už takhle brzy. Chvíli jsem se jen rozhlížela kolem sebe. Nedaleko za rohem školy postávala nějaká partička a všichni pokuřovali, tak jsem se rozhodla, že si dám také. Našla jsem si tiché místečko, kam nebylo od školy moc vidět, posadila se na skate a zapálila si cigaretu. Naivně jsem si myslela, že budu mít chvíli klid, avšak to jsem se šeredně spletla. Zanedlouho jsem totiž vedle sebe zaznamenala pohyb. Sundala jsem si jedno sluchátko, jen pro jistotu, i když jsem se právě teď s nikým nehodlala bavit, a zaměřila svůj pohled na příchozí osobu. Dívala jsem se na tmavovlasého kluka se zeleno-hnědýma očima...Neuvěřitelné. Nikdy dřív jsem nepotkala jednu a tu samou osobu třikrát za dva dny. Ještě ke všemu osobu, která mi už od první chvíle neseděla...

„Nenápadná..." Zašklebil se dotyčný a taky si zapálil. Neodpověděla jsem. Snažila jsem se ho ze všech sil ignorovat, bohužel si však přisedl ke mně na zem a nepřestával mě pozorovat.

„Odejdi." Prohlásila jsem prostě. Nemohla jsem to s ním vydržet déle než pár vteřin.

„Proč? Dávam si jen ranní cígo stejně jako ty."

„To mě nezajímá. Měl by sis radši na něj najít nějaký jiný místo. Tady je plno."

„Nevšim jsem si. Sedíš tu totiž jenom ty."

„Můžeš mě laskavě nechat na pokoji?" Zavrčela jsem. Pomalu ale jistě jsem se přestávala ovládat. Ten kluk mě tak neskutečně iritoval...

„Ne. Řekl jsem, že jsme spolu ještě neskončili." Zavrtěl pobaveně hlavou a já si ztrápeně povzdychla.

„Hm. Já myslela, že mi chceš akorát oplatit toho kreténa, ne že se se mnou budeš bavit." Ušklíbla jsem se. Tenhle rozhovor začínal být vážně divný...

„To k tomu patří. Štve tě, že s tebou mluvim. To je první krok. Je to součást odplaty."

„Hmm...Aha." Pokrčila jsem rameny a dělala, že mě to naprosto nezajímá. Ve skutečnosti bych mu nejraději dala pěstí a následně mu zakroutila krkem. Nesměla jsem ale dát najevo své rozhořčení, pokud jeho odplatou vážně bylo mluvení se mnou. Nesměla jsem mu dovolit, aby mě naštval.