Rebel 1

17) Zachránce

Hi Guys!

Omlouvám se, že přidávám až teď, i když jsem slibovala něco kolem čtvrtka, bohužel jsem prostě pořád byla v jednom kole a taky se mi zase rozjíždí školní maraton alias únava a nechuť cokoliv dělat...no znáte to :D

Ale...tuhle kapitolu bych chtěla věnovat...jako omluvu za tak dlouhé čekání, i jako poděkování za to, že to čteš, tobě @Duhovy_Jednorozec! Pořádně si to užij!

(Zbytek okecávání na konci kapitoly...nebudu se zbytečně míchat do děje :D)

Když jsem se probudila, byl už bílý den. Ležela jsem na sklopeném předním sedadle auta a chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila, kde to jsem, a co se vlastně v noci stalo. Účinky drog už vyprchaly, ale stále mě šíleně bolela hlava a momentálně mi bylo i lehce na zvracení. Pohlédla jsem na Andyho spícího vedle mě na sedadle řidiče, které měl také sklopené, aby měl větší pohodlí.

Proč mě sakra neodvez domu? Napadlo mě a pokusila jsem se posadit. Šlo to jen ztěžka, ale šlo to...

Na sobě jsem stále ještě měla Andyho bundu. On měl jen šedivou mikinu s kapucí a nechápala jsem, jak takhle může spát, protože topení už dávno zapnuté nebylo a i tady uvnitř byla celkem zima. Mírně jsem ho šťouchla do ramene, aby se vzbudil.

„Andy." Zachraptěla jsem a šťouchala jsem do něj tak dlouho, až se konečně probral.

„Emily...Ty už seš vzhůru? Seš v pohodě?" Najednou byl úplně probuzený a zkoumal mě upřeným pohledem.

„J-jo...Je mi líp." Zakoktala jsem.

„To je dobře...V noci si vypadala, jako bys měla každou chvíli umřít, měl jsem docela strach."

„Je mi fajn." Ujistila jsem ho ještě jednou i přes tu šílenou bolest hlavy a navázala dalšími otázkami.

„Pročs mě prostě neodvez domu? A jak si mě vůbec našel? Nechápu to..."

„Nemoh jsem tě odvézt. Bylas v docela šílenym stavu, a to samo o sobě by bylo dost podezřelý. Už taks byla v dost velkym průšvihu a já ti rozhodně nechtěl způsobovat další...A jak jsem tě našel...No, byli jsme tu párkrát s klukama byli chlastat. Chtěli jsme se prostě zašít a tady to vypadalo ideálně...Matt má tohle místo na kalby docela rád..." Prohrábl si vlasy a zase dopodrobna zkoumal můj obličej.

„Aha, tak takhle." Ušklíbla jsem se.

„Náhodou, chvíli jsem tě fakt sledoval, ale pak ses mi ztratila." Prohodil jen tak do vzduchu a zadíval se jinam.

„Cožes udělal?" Vyhrkla jsem s pootevřenou pusou a jen na něj zírala.

„Sledoval tě. Jsem přece tvůj bodyguard." Zachechtal se podle.

„Co to meleš, ty idiote?" Vycenila jsem na něj výhrůžně zuby a matně vzpomínala, jak jsme si den před tím dělali srandu, že na tu schůzku půjde se mnou.

„Jenom to, co se stalo. Věděl sem, že by moh něco zkusit, chtěl sem mít jistotu, že se nic nestane. Jenomže ste mi ujeli..." Pokrčil rameny.

„To myslíš vážně?" Přesvědčovala jsem se znovu a z nějakého důvodu mě potěšilo, že by to přece jen mohl udělat.

„Naprosto." Prohlásil s vážnou tváří a já si podvědomě přejela rukou po vlasech. Vybavilo se mi, jak se ke mně v noci choval.

„Proč jsi mě pohladil?" Vyhrkla jsem bez přemýšlení a nevěděla, jestli své otázky nemám litovat.