Rebel 1

5) Nehoda

„Rychle, vezměte ji na ošetřovnu." Volal někdo, ale přišlo mi to strašně daleko.

„Já to udělám." Prohlásil rozhodně někdo jiný a pak jsem jen vzdáleně pocítila, jak mě někdo pevně uchopil do rukou a vyzdvihl do vzduchu. Mé tělo se zdálo být jako hadrová panna, nemohla jsem hýbat končetinami ani žádnými jinými částmi těla. Nemohla jsem ovládat svaly.

„Zvládneš to?" Zeptal se kdosi další.

„Jo, tu hlavu jsme jí zavázali, už to tolik nekrvácí a ošetřovatelka už si s ní poradí."

„Dobře. Tak rychle. Nevíme, jak je to vážné. Přece jen je to hlava."

Jen matně jsem zaregistrovala, jak se ten, kdo mě nesl, rozešel bůhví kam. Podařilo se mi trošku pohnout hlavou ze strany na stranu a okamžitě jsem toho litovala. Celou lebkou mi začala rezonovat ostrá bolest, která mě donutila bolestně zasténat.

„Emily! Nehýbej se!" Ozval se odněkud z dálky vystresovaný hlas. Byl mi hrozně povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, komu patří. Věděla jsem jen, že ten rozkazovací tón mě hrozně štve.

Znovu jsem se pokusila pohnout a znovu mě uvnitř v hlavě udeřila ostrá bolest.

„Sakra, řek jsem ti, aby ses nehejbala!" Rozeřval se hlas a mně konečně došlo, kdo na mě mluví. Andy...To on mě nesl na ošetřovnu. Proč ze všech těch lidí zrovna on...

Stále jsem měla zavřené oči a až teď jsem se pokusila rozlepit ztěžklá víčka od sebe. Zrak se mi mlžil a Andyho obličej byl celý pokroucený a rozmazaný.

„Pusť mě!" Vyhrkla jsem, i když jsem si byla jistá, že právě v tomto okamžiku bych se nedokázala postavit na vlastní nohy.

„Ne..." Zavrčel on a připadalo mi, že má chuť mi nafackovat.

„Proč ne? Poradim si sama!" Začala jsem se mu v rukou vzpírat a on měl co dělat, aby mě opravdu nepustil na zem.

„Přestaň sebou mrskat, doprdele. Chceš si ublížit ještě víc?!"

„Do hajzlu, pusť mě!" Zaklela jsem a začala sebou mrskat mnohem mohutněji. Pomalu jsem se probírala k plnému vědomí a nelíbilo se mi, že má ten pošuk nade mnou navrch. Vlastně jsem kvůli tomu úplně propadala panice...

„Tak a dost!" Zařval mi do obličeje, opatrně mě posadil na zem a zády mě opřel o stěnu. Otupěle jsem na něj zírala.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, proč se chováš jako naprostej idiot? Ne že bys nebyla blbá už tak, ale tohle je fakt moc. Tady jde o tvoje zdraví..." Přidřepl si ke mně a opětoval můj pohled.

„Právě proto...Nech mě na pokoji, když jde o moje zdraví." Vyjela jsem na něj a odvrátila se. Okamžitě, jak jsem to udělala, jsem ucítila ostré bodnutí bolesti, které se rozlilo celou mojí hlavou. Instinktivně jsem vztáhla ruku ke zdroji toho utrpení a zalapala po dechu, když jsem na ní ucítila něco mokrého.

„Hej! Co se děje?" Zhrozil se Andy.

„Co je ti do toho?" Odsekla jsem a snažila se od něj dostat co nejdál.

„Doprdele...Zase to krvácí! Přestaň se mnou diskutovat! Prostě tě odnesu na ošetřovnu!"

Byla jsem si naprosto jistá, že kdyby to nebyla zrovna hlava, kam jsem se praštila, dal by mi takovou facku, že bych vzala druhou o zeď...

„Dělej, chyť se mě kolem krku." Rozkázal mi a já pro jednou udělala, co po mně chtěl. Jen z toho důvodu, abych se ho už konečně zbavila. Byla jsem přesvědčená, že jakmile mě předá na ošetřovně, půjde zpátky do tělocvičny a já budu mít klid.