Když jsme dorazili k nám před dům, bylo něco málo po osmé. Rodiče klasicky nebyli doma, vraceli se většinou kolem jedenácté nebo půlnoci...
„Pojď dál." Pozvala jsem Andyho dovnitř máchnutím ruky a zavřela za námi.
„Rodiče tu nejsou?" Rozhlížel se kolem sebe po tmavém prostoru.
„Ne. Chodí domu dost pozdě. Vlastně se o mě nijak nezajímaj."
„Takže chceš říct, že i doma seš většinou sama?"
„Jo, přesně tak. Ale to je jedno. Jdem." Pobídla jsem ho, aby mě následoval do horního patra a do mého pokoje.
„Hezkej pokoj." Pochválil, když jsem rozsvítila. Normálně to nedělám, ale když jsem výjimečně měla nějakou návštěvu, byla to přímo nutnost, jelikož lidé jsou divní a bojí se tmy...
„Díky."
Na Andyho v mém pokoji byl zvláštní pohled. Ještě nikdy jsem v téhle místnosti neměla jedince mužského pohlaví kromě otce a byl to hrozný nezvyk. Jenže Andy, což mě vážně děsilo, sem tak nějak patřil. Ano, bylo to podivné a nezvyklé, ale ne nepříjemné. Nepřipadal mi tu jako vetřelec, nevadil tu. Vlastně právě naopak...
Podvědomě jsem se oklepala. Zahnala jsem tu nesmyslnou představu, že by se tu mohl vyskytovat častěji. Vytáhla jsem ze školního batohu Weed a pak šla zamknout. Jistota...
„Proč zamykáš? Nikdo tu neni." Poškleboval se mi Andy hned.
„Zvyk a taky...co kdyby náhodou. Nikdy nevíš. Jdem na balkón." Vzala jsem svůj oblíbený popelník a pohodlně se usadila na dece na balkóně. Andy mě následoval.
„Dej mi taky kousek tý deky, nechce se mi sedět na zemi." Postěžoval si, když jsem si celý ten měkký čtverec zabrala pro sebe.
„Kdybych byla zlá, tak bych se ti na to vysrala, ale teď výjimečně nejsem, takže ti malej kousíček uvolnim." S úšklebkem jsem se o pár centimetrů posunula. Hodil po mě výmluvný pohled.
„No dobře." Stáhla jsem se ještě o kus a on sebou kecnul vedle mě.
„Tak na chvilkový kámoše." Řekla jsem a slavnostně zapálila již připraveného jointa.
„Přesně tak." Potvrdil mi to Andy, já si poprvé pořádně potáhla a podala jointa jemu.
„Docela silný." Uznale pokýval hlavou a po několika šlucích mi ho vrátil.
„Já vim. Mam celkem dobrý zdroje." Pyšně jsem se usmála. Do hlavy mi pomalu začala stoupat malátnost a štěstí. Svět mi najednou připadal strašně vtipný. Podívala jsem se na Andyho a začala se řehtat. Připadal mi neskutečně komický, jak tam tak seděl a pozoroval mě.
„Hej...Nesměj se mi!" Ohradil se, ale už se taky usmíval jako idiot.
„Seš hrozně směšnej..." Hýkala jsem, až mě z toho bolelo břicho a ukazovala na něj prstem.
Naposledy jsem si potáhla a joint byl fuč.
„Nedáme ještě jeden?" Zeptal se a vyprskl smíchy.
„Jasný, ale příště sháníš ty. Já mam poslední a dlužíš mi to."
„Co ti dlužim?" Zeptal se nechápavě.
„Všechno..." Plácla jsem první slovo, co mě napadlo.
„Hmm..." Zabručel vyzývavě.
Došla jsem dovnitř pro další várku a po cestě zpátky se přerazila o vlastní nohy a svalila se přímo na Andyho.
„Jau! Co děláš?"
ČTEŠ
Rebel 1
Teen FictionMěsto plné bohatých řešících problémy typu, kam půjdou o víkendu na golf nebo do klubu, a stav oblíbenosti si určují podle stylu oblékání, počtu známých a množství peněz... Holka, která se sem před třemi roky přistěhovala s rodiči kvůli jejich změně...
