Rebel 1

15) Schůzka

„Heeey! Vstávej!" Někdo mě praštil polštářem přes hlavu, až jsem se s vyjeknutím prudce posadila. Díval se na mě Andyho rozesmátý obličej a evidentně ze mě měl hroznou prdel...

„Co tady děláš?" Vyhrkla jsem nejdřív bez přemýšlení a pak mi došlo, že jsem mu večer předtím nabídla, aby tu přespal.

„A jo vlastně..." Promnula jsem si unavené oči a shodila ze sebe peřinu.

„Jestli takhle vstáváš každý ráno, tak už chápu, proč tak často zatahuješ." Poškleboval se mi.

„To víš no...Jsem starej flákač. Navíc jsem se moc nevyspala. Protože jsi mi zabral mojí postel." Zpražila jsem ho zlým pohledem, ale ve skutečnosti mi to bylo asi jedno. Často se mi stává, že nemůžu usnout. Několikrát za noc se pak plížím na balkón, abych si zapálila cigaretu a zabila tak alespoň nějaký čas. Dneska tomu nebylo jinak.

„Tak to sorry...Mohla sis lehnout ke mně." Uculil se a já ho za to praštila do ramene.

„Ani náhodou." Ušklíbla jsem se.

„Jo a na to, co se stalo včera večer, když jsme byli zhulený...zapomeň, jasný?" Upozornila jsem ho. Nechtěla jsem, aby vzniklo nějaké nedorozumění. Těch už bylo až až...

„Jasný...Bojíš se, že bych to moh někde vyslepičit?"

„To taky, ale nechci, aby sis myslel bůhví co..."

„Neboj, to bych si nedovolil."

„No proto."

Celé ráno jsme se takhle poštuchovali a bylo to první ráno v tomhle městě, kdy jsem vstala s dobrou náladou. Před odchodem jsme si ještě dali kávu a cigaretu a on pak trval na tom, že pojedu s ním. Najednou mi přišlo, jako by naše přátelství nebylo hrané ale skutečné...

Až když jsme dorazili ke škole, polila mě ledová hrůza.

„Doprdele..." Ulevila jsem si a nervózně si prohrábla vlasy. Pro jednou jsem si nevzala snapback a házení vlasů dozadu pro to byla jakási alternativa.

„Co je? Něco sis zapomněla?"

„Ne, to ne, jenom jsem si vzpomněla, že jdu dneska s tim buhvíkym. Ani nevim, jak se jmenuje..."

„Ups...tak to seš holka pěkně v řiti." Poznamenal zaraženě a zachmuřil se. Vypadalo to, jako by snad žárlil, nebo co.

„Hej, seš v pohodě? Je to můj problém a zatim to vypadá, že to trápí víc tebe než mě..." Posmívala jsem se mu, ale byla jsem nervózní víc, než se zdálo.

„No, asi ti fakt budu dělat bodyguarda. U něj nikdy nevíš." Ledabyle přejížděl rukou přes volant sem a tam a snažil se nedat na sobě znát podráždění.

„Fajn, to jsem zvědavá." Ušklíbla jsem se a vystoupila z auta.

„Tak zatim čus." Mávla jsem ještě na Andyho rukou a vyrazila k budově školy. Čím blíže jsem byla, tím více mě pohlcovala nervozita. Bála jsem se, že toho druhého idiota někde potkám...

Štěstí mi samozřejmě nepřálo. Narazila jsem na něj hned „za rohem". Evidentně na mě čekal, protože se opíral o moji skříňku a čas si krátil zíráním do telefonu.

„Uhni, prosím." Oslovila jsem ho mrazivě a na tvář nasadila slaďoučký úsměv.

„Oh, konečně." Poznamenal a o kus se posunul.

„Co chceš?" Obořila jsem se na něj. Prozatím jsem dělala, jakože o naší domluvě na dnešek nic nevím. Doufala jsem, že na to třeba zapomněl.