Rebel 1

12) Kamarádi?

Povzdychla jsem si.

„No tak fajn...Ale předem tě varuju. Nemůžu ti zaručit, že se zvládnu přetvařovat a bejt na tebe milá. Očekávej, že mi to třeba ujede." Na tváři jsem vykouzlila slaďoučký úsměv, že jsem si málem roztrhla koutky, a vůbec jsem si nedělala iluze o tom, že by mohl vypadat jinak než falešně.

„Dobře, budu s tim počítat. Taky by mi to mohlo ujet." Obličejem se mu mihla lišácká grimasa a jeho hlas zněl jaksi hrozivě. Co tímhle jako sleduje?

„Jasně, jasně...Takže teď jako co? Teď jsme jako kámoši?" Nadzvedla jsem tázavě a pochybovačně obočí. Takhle nahlas to znělo ještě trhleji. Do čeho jsem se to, kurník, zase zapletla...?!

„Jo, až do chvíle, než bude konec afterparty po plese. Můžem to jít někam potvrdit, jestli chceš?"

„Hmm, jako kam máš na mysli?"

„Nevim. Třeba na vodnici. Na školu už pečem, ne?"

„Fajn, první věc, ve který s tebou souhlasim...kámo." Při slově „kámo" jsem se zašklebila a měla co dělat, abych nepropukla v hurónský smích. Tahle naše komedie by měla skončit někde v divadle...

„To je jenom dobře, kámo." Napodobil mě a pronesl to mnohem samozřejměji než já. V herectví oproti mně celkem vynikal...

Zašili jsme se v jedné z těch zapadlejších čajoven ve městě, které už místními snoby nebyly navštěvované tolik jako někdy v minulosti, a dali jsme se i docela dost do řeči. Vyptával se mě na různé věci a já mu teď odpovídala s mnohem lehčím srdcem než předtím. V přátelské zóně by měla fungovat důvěra, a tak jsem to zkusila. Alespoň na těch 5 dní...Nebylo to zas tak hrozné s něčím se mu svěřovat. Byl dobrý posluchač, nepřerušoval a ve finále se mi občas i pokusil radit. Povídala jsem mu o své minulosti, svém minulém životě, přátelích, i o rodině jsem se zmínila. Samotnou mě překvapilo, že mu toho říkám tolik...

Já sama jsem také vyzvídala. Neměl těžký život. Vždycky se mu podařilo všude zapadnout, vždycky byl oblíbený a na vrcholu. Vždycky dostal, co chtěl, a o nic nemusel bojovat. Měl to tak strašlivě jednoduché. Byl mým opakem a možná i právě proto jsem k němu pociťovala takový odpor. Záviděla jsem mu ten lehký způsob proplouvání životem, vznešenost, to že se o nic nemusel rvát...že prakticky nemusel hnout prstem a všechno získal. Nemusel ničemu jít naproti, všechno přišlo za ním. Možná jsem díky tomu už začínala chápat i to, proč mě pořád tak opruzuje. Tahle samozřejmost jeho dokonalého života už mu prostě začala připadat fádní, příliš všední a nudná a já byla první člověk, který se mu neplazil u nohou, a kterého si hned neomotal kolem prstu. Byla jsem samostatná a jeho to zaujalo...jak prosté...Byla to jen má úvaha, ale zdálo se mi celkem pravděpodobné, že by to tak mohlo opravdu být.

Zůstala jsem s ním až do večera. Překvapilo mě, že jsme spolu tak dlouho vydrželi a ani jednou za tu dobu si nevjeli do vlasů až na obvyklé kousavé poznámky. Byl to rozhodně pokrok.

Dokouřili jsme vodní dýmku a chystali se k odchodu.

„Zvu tě, souhlasíš?" Nabídl mi a já kývla.

„Jo, jestli ti to nevadí." Pokrčila jsem rameny a stále ještě se snažila působit nezaujatým lhostejným dojmem. Moje snaha však postupně upadala v zapomnění. Když jsme spolu byli v pohodě, cítila jsem se s ním prostě a jednoduše dobře...

„V pohodě. Příště si to třeba vyměníme. Nebo můžu klidně furt platit já." Zazubil se. Evidentně se snažil hrát si na džentlmena...

„Když myslíš..." Uchechtla jsem se a společně jsme vyšli do chladného zářijového večera.