Rebel 1

16) Vztek a úzkost

Vzdala jsem to. Samozřejmě, z jedné skleničky se stalo několik...Přestala jsem to počítat v momentě, kdy se mi poprvé zatočila hlava a začala jsem být až podezřele veselá.

„Prej, že mě neopiješ." Uchechtla jsem se a málem spadla z barové stoličky. Tohle vůbec nebylo dobré...Hlavně když on vypadal naprosto střízlivě. Že já kráva pila všechno, co mi přinesli...Proč jsem jenom nemohla odolat?

„No, myslel jsem, že vydržíš víc."

„Nechlastam každej den, aby se mi podařilo si na to zvyknout. Nemam s kym."

„Tak budem chodit chlastat spolu, co říkáš? Oba si to užijem."

„Hmm, proč ne, když je to o chlastu..." Rozřehtala jsem se, protože mě napadlo, že by mi mohl dělat návrhy. Ta představa byla šíleně vtipná, i když teoreticky by i k něčemu takovému mohlo dojít...Alespoň podle toho, co se stalo minule...

„Už půjdeme, co říkáš?" Navrhl a já malátně přikývla. Zaplatil, když jsem po seskočení ze stoličky zavrávorala, podepřel mě, a vyvedl mě ven. Kupodivu mi teď momentálně nepřipadal ani moc nechutný...Možná to zavinil ten alkohol a taky, že jsme si spolu i trochu povídali.

„Odvezu tě dom. Jinak díky za hezký odpoledne." Zatvářil se blaženě a otevřel mi dveře od auta. Svalila jsem se na sedačku a zavřela oči. Chtělo se mi spát. Ještě jsem nepila alkohol, který by mi způsobil takovéhle reakce...

Vyjeli jsme a já úplně přestala vnímat okolí. Bylo mi tak zvláštně. Připadalo mi, že se vznáším, že tak podivně lehce pluji kousek nad sedadlem, a jako bych žila mimo realitu. Začala jsem se vzdalovat ze skutečnosti a odlétala kamsi pryč. Usnula jsem.

Když jsem se probudila, všude bylo ticho a tma. Netušila jsem, co je za den, kolik je hodin a skoro ani, jak se jmenuju. Šíleně mi třeštila hlava. Pak se mi pomalu začaly vybavovat střípky vzpomínek. Šla jsem s Mattem na „skleničku". Ožral mě. A potom jsme nasedli do auta a já usnula. Ten stav, ve kterém jsem se nacházela těsně před usnutím, byl vážně divný...Jako bych byla zdrogovaná...

Došlo mi to.

Ten krypl mě zdrogoval! Prudce jsem se vymrštila ze sedadla, ve kterém jsem stále ještě byla zabořená a začala se horečně rozhlížet kolem sebe. Všude kolem vládla jen temnota a můj pohled padl na vedlejší sedadlo, kde seděl Matt a pobaveně mě sledoval. Zamotala se mi hlava a byla jsem nucena se zase opřít.

„Ty hajzle! Cos mi dal do toho pití?" Mnula jsem si spánky a měřila si ho nenávistným pohledem.

„Tajemství. Ale líbí se mi, jak seš teď bezmocná. Nemůžeš nic." Zašklebil se. Tedy alespoň jsem si myslela, že to udělal, protože jsem skoro nic neviděla. Přisuzovala jsem to té droze, kterou jsem měla v sobě, jelikož normálně ve tmě vidím dobře.

„Co to meleš, ty kryple? Kams mě to odvez?"

„Někam, kde budeme mít klid, a nikdo nás nepřeruší."

„Cože? Odvez mě zpátky. A hned!" Poručila jsem, ale bylo mi jasné, že s ním ani nehnu.

„Proč bych to dělal? Konečně tě mam jenom pro sebe a ten idiot Andy si už ani neškrtne. Musí mu na tobě asi hodně záležet, když mi kvůli tamtomu dal do držky."

„Tak ten byl dobrej...Do držky by ti kvůli takovýhle věci dali všichni."

„Ehm...Tak to si nemyslim. A tráví s tebou tolik času...Nikdy se s nikym pořádně nevydržel bavit dýl jak tejden. A s tebou si pořád má co říct."

„No tak to je kec. Nesnáší mě a já nesnášim jeho. Jenom si lezem na nervy."

„To bych neřek. Kdybys ho tak srala, už by s tebou skončil."