Rebel 1

10) Změna

Pomalu jsem se začala probouzet. Vážně jsem nerozuměla tomu snu, co se mi dneska v noci zdál a musela jsem si ho v hlavě přehrávat stále dokola. Normálně si sny nepamatuju a o to to bylo děsivější...

Promnula jsem si oči a rozhlédla se po místnosti. Strnula jsem. Něco tu nehrálo...Nebyla jsem totiž ve svém pokoji a ve své posteli, ale v pokoji z toho šíleného snu. Byla jsem totiž u Andyho...Můj mozek začal okamžitě pracovat a s hrůzou mi došlo, že to všechno musela být skutečnost. Hrozivá hororová realita...

I přes příšernou kocovinu jsem prudce vylétla z postele a nedbaje na točení hlavy se začala soukat do bot. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se něco takového vážně mohlo stát. To prostě nemohla být pravda!

Ozvalo se zaklepání a já strnula.

„Dále." Zachraptěla jsem rozklepaným přiškrceným hlasem a vytřeštěně sledovala dveře. Andy nakoukl dovnitř, a když mě uviděl, začal se šklebit.

„Jak tak koukam, už je ti trochu líp?" Konstatoval s otazníkem na konci a zavřel za sebou.

„Je mi naprosto skvěle." Dál jsem se snažila nazout boty a kvůli třesoucím se rukám jsem to naprosto nezvládala.

„Ne zas tak skvěle." Sledoval moji činnost pobaveně.

„Je mi fajn, chápeš?" Zavrčela jsem vystresovaně. Právě teď jsem neměla náladu se s kýmkoliv hádat.

„Dobře. A co takhle poděkovat za záchranu, hm?"

„Díky. A teď zapomeň, že se něco takovýho stalo. Nikdy si mě neviděl, ani o mně neslyšel. Jasný?"

„Tak to asi nepůjde. Po tom, cos vyváděla, a jak ses chovala, to nedokážu jen tak přejít."

„Co tim sakra myslíš?"

„Chtělas, abych tě objímal...Zarazilo mě to. Zrovna ty...to prostě neni možný..."

Při zmínce o téhle mé zatracené ztrátě jakékoliv sebeúcty jsem zrudla. Tohle nebylo dobrý...

„Slabá chvilka. Už jsem to říkala."

„Spoustu mi toho dlužíš."

„Aha, tak o tohle jde? Co chceš? Nerada zůstávám cokoliv dlužná."

„Hmm...Je spousta věcí, který bych chtěl. Ale strašně mě baví tě vytáčet. Takže jestli chceš splatit svůj dluh vůči mně, budeš se mnou muset jít na ples."

Málem jsem v tu chvíli přestala dýchat. Vzteky. Tohle myslí vážně?!

„Cože? Ples? Jako školní ples?!" Zajíkla jsem se.

„Jo."

„Vymysli si něco jinýho. Tohle nehodlám podstupovat. Ab-so-lut-ně nepřipadá v úvahu..."

„Ne. Jinak svůj dluh nesplatíš. Myslim, že nemáš moc na výběr. A zase tak vysoká cena to neni. Moh bych po tobě chtít jiný věci."

Při myšlence na „jiný věci" jsem se vyděsila natolik, že mi přejel mráz po zádech.

„Děláš si prdel, že jo...?" Zakňourala jsem zoufale.

„Nedělam. Chci po tobě tohle a nic jinýho. Když to uděláš, možná tě už potom necham bejt. Co na to říkáš?" Vábil mě dál a já už věděla, že mě k téhle šílenosti přesvědčí.

„Seš fakt debil, ale fajn. A to ti jako nevadí, že tě někdo uvidí zrovna se mnou?" Ušklíbla jsem se škodolibě. Jeho ego a neustálý zájem o co nejvyšší postavení mohli teď být mou zbraní. Ještě jsem měla alespoň nějakou naději na záchranu.