Milosrdný stín

Stín bez domova

Lehounce jsem se zhoupla na stropě a pevněji se přichytila svým dlouhým ocasem. Můj jazyk co chvíli vyjížděl ven a ochutnával pachy v místnosti. Cítila jsem strach, zvědavost, ale i jisté, podivné nadšení, které jsem sotva chápala.

„Je tady." Zaslechla jsem tichý, napjatý hlas. Jeden z mužů pode mnou cukl hlavou, až mu zapraskaly klouby. Vítr ke mně donesl pach laciných doutníků. Nechutné.

„Kde?" zavrčel a zakroužil rameny. Svraštila jsem obočí. Dávala jsem si takový pozor, aby mě nikdo neobjevil a teď tohle.

„Pozor, Logane. Profesor říkal, že něco takového ještě nikdy neviděl." To promluvila jedna z žen, rusovlasá. Z jejího těla vycházela jasná zpráva. Byla si naprosto jistá, že ať se na ni přichystá cokoliv, zvládne to.

Pochmurně jsem se usmála. Za svůj předlouhý život jsem potkala spoustu mutantů, mnohem mocnějších, než jsou tihle kašpaři. Ten s podivnými brýlemi dokáže zničit téměř cokoliv pouhým pohledem, i když moc nechápu jak, ta s rusými vlasy ovládá telekinezi, podivná blondýna dělá kouzla s počasím, smradlavý chlápek se velmi, ale velmi rychle regeneruje a ten poslední se umí teleportovat, pokud mě smysly neklamou.

Občas není na škodu, potkávat výjimečné lidi. Ta poslední holka uměla vážně dobře vycítit cizí talenty. To se teď hodí.

„Nahoře!" vyjekla najednou blondýna. Zastihla mě naprosto nepřipravenou a roztěkanou.

Prudce jsem se nadechla, když se ke mně všichni najednou otočili, a mé končetiny náhle nepatřily jen mě. Cítila jsem, jak mnou kdosi manipuluje, nutí mě spadnout. To jsem nehodlala dovolit.

Otevřela jsem úzké rty a spustila pečlivě nacvičenou akci, kterou jsem prováděla už tolikrát.

Z úst mi vyšel hlasitý, vřískavý jekot, a dole okamžitě začalo boží dopuštění. Všichni klesali na zem, v záchvatech bolesti, které vyvolal ten nepříjemný zvuk. Dívka, od které jsem si tento dar vypůjčila, měla hlas trochu slabší, ale dlouhým, pečlivým tréninkem jsem dosáhla vysokého křiku, který si zrovna užívali lidé pode mnou.

Jen jediný z nich při tom nespouštěl pohled z mé tváře. Ne, že bych se mu divila. Bylo to dávno, co jsem potkala úžasnou osobnost, jménem Mystique, mutantku, která mi jako první propůjčila svůj dar. Dar, měnit se na jiné.

Byly jsme si velmi blízké, jelikož i naše talenty byly podobné. Ona dokáže napodobit vnější stránku kohokoliv, jak člověka, tak mutanta. A já dokážu napodobit to, co lidé mají uvnitř.

Což znamená, že dokážu napodobit dar jakéhokoliv mutanta, kterého v životě potkám.

V okamžicích, jako je tenhle, je to praktické. Zírala jsem do tváře podivného mutanta, se schopností teleportace, a přemýšlela, jak se odtud dostanu.

To byla chyba.

„Logane! Scotte!" zanaříkala rusovlasá žena. Můj jazyk rychle vystřelil ven, abych ochutnala, jak se lidé pode mnou cítí. Řekla bych, že moc dobře ne.

Zatímco všichni ostatní se dál svíjeli na zemi, v marné snaze uniknout bolesti uší, jeden z mužů se postavil. Třásl se, ale jinak vypadal naprosto v pořádku, upírajíc vzteklý pohled na mě, na mě, na mě. Na toho, kdo tohle dělá.

Mrkla jsem na mutanta, co se umí teleportovat. Mohla bych jeho talent vyzkoušet, ale s teleportací jsem se ještě nesetkala. Nechci, to pokazit. Žiju na tomto světě už moc dlouho na to, abych se prostě zabila při teleportování.

Potom jsem si všimla už jen velké, hnědé skvrny, která ke mně letěla vzduchem, než se mi cosi zabodlo do břicha. Cosi dlouhého a lesklého. Cosi strašidelně ostrého.