You're Safe with Me [Remus Lupin | CZ]

o2

počet slov: 1427

☄

Eden by na Příčnou ulici nejradši vyrazila ještě toho odpoledne – Sydney ale protestovala a prohlásila, že dneska nikam nejde. Neměla chuť se jít za tak horkého dne potulovat do ulice plné lidí.

„Tak zítra?" zeptala se Eden a vykulila na Sydney svá nevinně-vypadající očka.

Sydney pozvedla jedno obočí na svou malou sestřičku. „Ty jsi neodbytná," zabrblala. „Ne. Za týden. Minimálně."

Eden klesla čelist. „Cože? Ne! To je moc pozdě!"

„Eden, jdeme nakupovat moje potřeby do školy. Nebylo mi řečeno, že bys tento rok jela také."

Eden sebou plácla do pohovky, a ruce si založila přes malou hruď. Rty stiskla dohromady a podívala se s naštvaným výrazem na své boty. Při tom pohledu se Sydney chtěla smát. Její sestřička vždy přeháněla takovéto situace a vždy nakonec skončila v podobné pozici na pohovce, nebo v otcově křesle.

I přesto ji nechtěla naštvat. Zase tak zákeřná nebyla.

„Tak jo, Eden, dáme si kompromis – domluvím se s mamkou a taťkou, že chceme jet za dva dny. Možná bych tě potom i mohla pozvat na zmrzlinu."

Eden se opět rozzářil obličej a pozvedla hlavu. „Za dva dny? A ty... Ty bys mi doopravdy koupila zmrzlinu? U Fortescuea? Třeba... Tři kopečky citrónové?"

Sydney pokrčila rameny. Klidně, pokud to udělá Eden radost a nebude se na ni zlobit.

„Jo!" zaječela vítězoslavně Eden, vyskočila na nohy a utíkala do druhého patra za otcem, do jeho pracovny, aby mu oznámila, kdy pojedou. „Tati, přemluvila jsem Sydney! Za dva dny jedeme na Příčnou!"

Sydney se jen sama pro sebe zasmála, než se opět dala do čtení.

☄

Sydney vždy byla nadšená při každé návštěvě Příčné ulice – milovala tu různorodou vůni, houkání sov a mňoukání koček bylo pro její uši hudba. Také milovala zastávky v Prvotřídních potřebách pro famfrpál, kde si vždy prohlížela nejnovější druhy košťat.

Rozhodli se, že nebudou cestovat pomocí letaxové sítě, nýbrž se na místo dopraví jako mudlové. Eden si chvíli stěžovala, že tam budou později, ale Sydney jí připomněla slíbenou porci zmrzliny a Eden zmlkla. Sydney nevadilo cestování jako mudla – naopak, líbilo se jí to, jak je vyzvedl nějaký „taxi", vzal je do Londýna a odtamtud se dopravovali metrem a pěšky. Úplně slyšela svou babičku nebo dědečka, budiž, dokonce i tetu a strýce z máminy strany, jak nadávají: To nejsou naši příbuzní! Cestovat jako mudlové... Pche! Urážka našeho čistokrevného rodu!

Sydney se v duchu zasmála. Bylo neuvěřitelné, co se vyklubalo ze zbytku jejich rodiny. Její matka by asi byla stejná, pokud by nepotkala otce.

„Už jsme tady!" vyjekla nadšeně Eden a ukázala na malou, omšelou hospůdku uprostřed ulice, které se všichni vyhýbali. Sydney přemýšlela, co nad tím je – možná je hospůdka pod kouzlem, které mudly nutí se nekoukat tím směrem, kompletně se jí vyhýbat.

Jejich otec jim otevřel dveře a nechal Eden, Sydney a jejich matku projít.

Uvnitř najednou byla tma jako v pytli, oproti světlu, které panovalo předtím všude v Londýně. Sydney musela chvíli mrkat, než si na temný interiér hospody přivykla.

Nezastavovali se, Eden proběhla celou hospůdkou jako divá, směrem ke dveřím vedoucí do Příčné ulice. Za pultem utíral sklenice mladší muž, Tom, jak si ho Sydney pamatovala z předchozích návštěv.