You're Safe with Me [Remus Lupin | CZ]

28

počet slov: 1o59

☄

Šestý ročník byl vždy čas, na který se Sydney těšila už od svého nástupu do Bradavic. Nejenom proto, že se bude moci vzdát pár předmětů, ale také kvůli mnohem více volnému času, který jí bude věnován.

Profesor Brumbál je jako každý rok na hostině přivítal zpátky do Bradavic, zopakoval pravidla a poprosil o pár drobností, které se zejména týkaly špatného chování a celou dobu lišácky koukal směrem, kde seděli u Nebelvírského stolu Pobertové. Sydney měla tušení, že Brumbál moc dobře věděl o všech věcech, které ti čtyři prováděli.

Sydney se celou večeři vyhýbala Hestiinýmu pohledu, ale věděla, že ji upřeně sleduje. Sice seděla s Alice a Frankem o deset lidí dál než Sydney, Remus, Sirius, Peter a James, přesto vycítila, že na ni a Remuse závistivě hledí.

Sama si nebyla jistá, jak ten rok přežije. Bude muset s Hestiou být každý večer na pokoji, bavit se s ní, pracovat ve dvojici na hodinách, sedět vedle sebe o hodinách. Určitě si někdo už musel všimnout napnuté atmosféry kolem nich. Nemohlo to být neviditelné, muselo přece jít nějak poznat, že se spolu pohádali, vyhýbají se pohledy a řeči.

Jídlo bylo stejně jako každý rok vynikající, ale Sydney neměla na nic chuť. Vidličkou se přehrabovala ve své malé porci, čas od času se napila dýňové šťávy a dělala, že si Hestii nevšimla. Měla ale neuvěřitelnou chuť se zvednout, zamířit k hnědovlásce a vlepit jí pěknou facku, po které by jí zčervenala nebo zfialověla tvář. Nebo ji také ráda nakopla jako mudlové kopou do těch podivných míčů, které mají a se kterými hrají sporty.

Ovládla se ale natolik, že se ani nezvedla ze svého místa. Zarazila ji Remusova ruka, která se dotkla jejího kolene a jakoby ji zamrazila na místě. Podíval se na ni se zvednutým obočím. Cítila, jak jí trošku rudnou tváře. Jeho pohled byl milý a starostlivý, ale něco v něm se podobalo vážnosti.

,,Jsem v pohodě," odbyla ho s úsměvem, ,,jen mě trošku bolí břicho."

,,Nechceš jít nahoru? Nebo za madam Pomfreyovou? Fakt nic nepotřebuješ, Sydney?"

Zavrtěla hlavou. ,,Kdybych něco potřebovala, tak se ozvu, Remusi." Stiskla mu ruku a ta opustila její koleno. ,,Vážně. Musíš se mi naučit trošku věřit."

Trošku se usmál. ,,Já ti věřím, Sydney. Akorát mám o tebe starost. Většinou jsi upovídaná, zapojuješ se do řečí a pořád se směješ. Dneska jsi ale unavená, skoro jsi ani nepromluvila a neříkáš vtipy. Jen... jestli nejsi nemocná.

,,Nejsem," zasmála se lehce hnědovláska a zastrčila si uvolněný pramen vlasů za ucho, ,,jen jsem unavená, jak jsem ti říkala. Bolí mě břicho."

Remus už jí dal pokoj a na nic dalšího se jí neptal. Byla za to ráda. Neměla chuť mu převyprávět celou příhodu s Hestiou a zkazit si tím zatím velice příjemný a pěkný příjezd do Bradavic. Vrátila se zpátky k jídlu a přiměla se sníst ještě trochu salátu, který měla na talíři.

Po převeliké hostině se všichni přemístili ven z Velké síně k Nebelvírské věži. Remus, jakožto prefekt, Buclaté dámě pověděl heslo pro tento čtvrtrok a ona je pustila dovnitř do Společenské místnosti. Byla stejná, jak si ji Sydney pamatovala - se spousty křesly, hořícím plamenem v krbu a obrazy po stěnách. Nadšeně se uvelebila společně s Marlene a Lily do tří křesel nejblíže ohni, zatímco Dorcas se vydala provokovat pár prvňáčků, Hestia nasupeně vyšla schody do dívčích ložnic, Alice někam zamířila s Frankem a Pobertové nenápadně zmizeli pryč ze společenské místnosti.

Lily sebou do křesla hodila takovou silou, až zapadle do polštářů. „Já se asi přejedla," zamumlala.

„Nejsi jediná," přiznala Marlene, pak se otočila na Sydney: „A co ty? Držíš ty snad nějakou dietu nebo co? Vždyť jsi skoro nic nesnědla!"

Sydney pokrčila rameny. „Neměla jsem hlad."

Lily se trochu narovnala a prohlédla si svou tmavovlasou spolužačku přimhouřenýma očima. „Ty a nemít hlad? Sydney, na to tě znám až moc dobře. Vždycky jíš, jak nejvíc můžeš. A navíc máš utrápený výraz. Něco se stalo. A k čemu jsou kamarádky? Aby ses jim svěřovala se svými problémy. Tak povídej."

Sydney chtěla říct, že jí nic není - ale Lily byla chytrá a poznala to. Nemohla se z této situace vykroutit jako had, aniž by chtěla. Lily by ji k vysvětlení donutila tak jako tak.

Nadechla se a rukou si trochu pročesala vlasy. Měla pocit, že se v ten moment podobala Jamesovi. „Pohádala jsem se s Hestiou," vychrlila ze sebe nakonec tak rychle, že to málem sama nezachytila. Najednou, když to řekla svým nejlepším kamarádkám, měla potřebu jim říct úplně všechno, do posledního detailu. „Na konci minulého školního roku, ve vlaku. Odešla jsem si umýt ruce, ona šla za mnou a pohádaly jsme se. Řekla, že si myslí, že jsem hloupá, slepá a egoistická. Nevážím si svých kamarádů a lidí kolem sebe, jsem oblíbená a využívám toho ve svůj prospěch. Taky..." naklonila se dopředu, aby mohla šeptat a nemluvit nahlas. Marlene a Lily se také naklonily. „Líbí se jí Remus. Závidí mi, že se mu líbím a chce ho pro sebe."

Pak se třásla. Cítila to, jak se klepe od hlavy až k patě. Lilyiny i Marleneiny oči se upíraly na ni, s lítostí a obavou v nich.

Sydney ale nechtěla, aby ji litovaly. Ze všeho nejvíce nyní potřebovala pomoc; nějakou radu, co má dělat, jak se k Hestii zachovat.

Lily položila svou ruku na Sydneyino koleno. Nic neříkala. Marlene na ni jen dál hleděla a vypadalo to, že silně o něčem uvažuje.

„A tys to nikdy neviděla?"

Trhla sebou při zaznění Lilyiny otázky. „Co?"

Lily zavrtěla hlavou a chystala se odpovědět, ale Marlene ji přerušila: „Hestia je průhledná jako sklo, Sydney. Ty sis vážně nevšimla, jak se poslední tři roky na Remuse kouká? S jakou nenávistí občas koukala na tebe? Ty jsi nic neviděla? Jediný pohled, přetočení pozornosti?"

Párkrát zamrkala. Takže takhle to Hestia doopravdy měla? Nesnášela ji už od začátku a pouze jejich přátelství předváděla a falšovala? Celou dobu jí šlo jenom o Remuse a snažila se Sydney odklidit z cesty, aby měla volnou cestu přímo k němu.

Nezmohla se na nic, pouze na jednu jedinou, krátkou větu: „To je mrcha."

Lily se lehce zasmála a odtáhla svou ruku. Marlene se po chvíli přidala. Sydney stiskla ruce v pěsti, až jí zbělely klouby. Měla Hestie až po krk. Měla chuť ji praštit, dát jí najevo, že o Remuse hodlá bojovat a nějaká její slova ji nezastraší.

„Teď se hlavně jdi vyspat," vybídla ji Marlene, „vypadáš jako chodící mrtvola."