You're Safe with Me [Remus Lupin | CZ]

32

počet slov: 1o78

  ☄ 

Ráno ji přišly Marlene, Dorcas a Lily navštívit, protože byla sobota.

Neustále se jí vyptávaly, jak se cítí, jestli jí je dobře, jestli se může postavit, jestli ví, co jí je. Dobře, ano, nevím, ne. Neustále odpovídala pouze těmito čtyřmi slovy. Nevěděla, jestli to je špatně nebo dobře.

Během dne ji přišel navštívit i Sirius. Objal ji a vyhrožoval, že pokud se do pár dnů nepostaví na nohy, vytáhne ji nahoru sám. Alice s Frankem se taky zastavili a Frank jí dal pár čokoládových žabek, zatímco Alice si s ní povídala a snažila se předstírat,  jakoby se bavili spolu ve Velké síni při obědě. Sydney jí za to byla ráda.

I Eden se tam objevila. Sdělila jí, že už napsala domů rodičům, co se jí včera stalo, ale svedla to na přejídání. Eden se Sydney snažila rozveselit, vyprávěla jí špatné vtipy a povídala, jak se mají a co dělají ona a její kamarádky z Havraspáru. Každý hloupý vtip a smích od její mladší sestřičky pro ni bylo něco skvělého, co ji neskonale naplňovalo.

Zastavilo se i dalších pár lidí, přestože ne proto, že by se šli kouknout na Sydney – James přišel s popálenou rukou, protože vyváděl hovadiny, Hestia se tam mihla s úplně krvavým nosem – Dobře jí tak, pomyslela si Sydney – a Peter šel ukrást nějaké obvazy.

Sydney celý den čekala, jestli se tam neukáže on. Čekala minuty, hodiny, až se z toho staly tři dny. Madam Pomfreyová společně se Sydney přišly na to, že má problém s pohybem nohou. To bylo zatím všechno. Občas ji sice začala bolet hlava, ale jinak to byly pouze nohy. Ošetřovatelka ale její případ prozkoumala a usoudila, že to není tak vážné, že se Sydney nemusí bát ochrnutí. Spíš to je jen asi důkaz toho, že se nedostatečně protahuje. I přesto ji tam ale nechala další tři dlouhé dny, které tam sama trpěla, zatímco ostatní studovali.

A konečně, po těch třech dnech, se tam Remus ukázal. Sydney si ho ale všimla až po nějaké chvíli. Ležela na boku, zády ke dveřím a četla si. Remus se o dveře opíral a pár minut ji sledoval se zničeným výrazem na tváři. Až když zakopl o vlastní tkaničku, zaslechla hluk a otočila se směrem k východu.

Stál tam. Stál tam, v roztrhaných džínách, zeleném tričku a mikině, která měla spoustu záplat na loktech. Vlasy si pořád neostříhal, všimla si. Pořád mu padaly trochu do očí a on si je odhrnoval zpátky, bezradně. Jeho oči na ni tak zhypnotizovaně hleděly – ach, jeho oči. I takhle na dálku si připadala, jakože stojí přímo před ním. Dokázala rozeznat každý odstín hnědé, ze kterých byly jeho oči zbarvené, dokonce i lehce jantarovou barvu, kterou měl kolem zorniček. Skousával si nervózně ret a rukama si hrál s lemem trička. Koukal přímo na ni a ona na něj. Ani jeden z nich nechtěl uhnout pohledem. Navzájem se v nich ztrácely a oběma to bylo nesmírně příjemné. Krásné, úplně nezapomenutelné.

Zavřela svou knížku a narovnala se ve své pozici – přesně v ten moment Remus vyrazil dlouhými kroky k jejímu lůžku. Srdce jí bušilo s každým jeho krokem rychleji. A než se nadála, stál u ní, dřepl si, aby byl v její výšce – a políbil ji.

Nelíbali se pouhých čtrnáct dnů, ale oběma to připadalo jako nesmírně dlouho. Váhou se o něj opřela a stiskla své rty k jeho. Upustila knížku, která dopadla do měkkých peřin a obmotala své ruce kolem jeho krku, zatímco on své položil na její pas a prsty zajel pod okraj trička a hladil její kůži.

Cítila jeho dech, on ten její. Splývaly do sebe, a Sydney se zdálo, že za chvíli se stanou jednou jedinou duší – navždy se spojí a taky spolu navždy zůstanou.

Pak ale oběma došel dech a museli polibek přerušit. Ale pořád se drželi. Neoddálili se od sebe více jak pět centimetrů.

Sydney se našla, jak opět brečí – netušila, že může ještě nějaké slzy nechat kapat po svých tvářích, poté, co jich kvůli němu už tolik probrečela.

„Je mi to tak moc líto, Remusi," zašeptala mu do tváře, „neměla jsem ti to říkat. Strašně moc jsi mi chyběl..."

Znovu ji políbil. „Ty mě taky, Sydney. A je to moje chyba. Měl jsem ti to říct dřív. Měl jsem vědět, že tobě na tom bude hodně záležet. Měl jsem vědět, že nám to oběma ublíží. Měl jsem k tobě být upřímný hned na začátku. Promiň, promiň, promiň."

Dál se líbali – každý pohyb jejich rtů pro ni byl jako tanec, vášnivý tanec, který nikdy nechtěla dotančit.

„Nechci, abys mě opustila, Sydney," zašeptal znovu Remus, „nechci bez tebe být. Bez tebe bych nepřežil."

Chvíli mu neodpovídala a dál si užívala společného momentu, který trávili osamotě, na ošetřovně. „Já bez tebe taky ne."

Další chvíle ticha, kdy spíše poslouchal tlukot jeho srdce. Rukou pročesávala jeho vlasy a prohlížela si každý detail na jeho obličeji. Tu malou pihu, kterou měl na čele, nad levým okem; jizvu, kterou měl částečně schovanou ve vlasech; detail, že měl suché a popraskané rty; nebo to, že jeho řasy snad byly temnější, jak ty Sydneyiny.

„Není to komické?" zeptala se nakonec. Všude na chodbě bylo zázračně ticho. Její hlas se jako ozvěna ozýval celou ošetřovnou a vracel se k ní druhou stranou. „Vždycky jsem to byla já, kdo za tebou chodil se podívat na ošetřovnu. A snad poprvé v životě je to prohozené. Já tu ležím a marodím a ty, pro jednou, jsi byl ten, kdo se za mnou musel přijít podívat a ujistit se, že budu v pořádku."

Naštěstí se na její nemoc nevyptával. Dál na ni koukal a Sydney v jeho očích viděla ještě více zamilovanosti, než kdy předtím. Viděla, že chce být s ní, trávit s ní celý zbytek svého života, všechen čas, který bude v životě mít. Věděla, že slovy by to ale nedokázal vyjádřit. Ona také ne. Proto mu odpověď posílala stejným způsobem – pohledem, ze kterého doufala, že pochopí všechno, co mu chce říci.

„Ale Sydney..." zamumlala nakonec a jeho ruce poprvé opustily její pas. Nadechl se, jakoby se chystal říct něco vážného. Rozhlédl se, aby se ujistil, že jsou na ošetřovně sami. „Sydney, vážně ti nevadí... že... že jsem... vlkodlak? Že jsem částečně netvor, který se jednou za měsíc ukáže? Tobě nevadí, že vždycky jednou za měsíc zmizím a vrátím se celý zjizvený a unavený?"

Zavrtěla hlavou. „Nevadí, Remusi." Dala mu lehkou pusu nanos. „Zamilovala jsem se do tebe. A zamilovala jsem se do Remuse Lupina, který stojí přede mnou. Je mi jedno, jestli jsi vlkodlak. Jsi to pořád ty. A pokud to bude v budoucnu nutné... budu se o tebe starat. Každý úplněk. Pomůžu ti. Vždycky na tebe budu čekat pozdě do noci, vyléčím ti tvá zranění, uvařím horkou čokoládu, koupím čokoládový dort, aby sis mohl dát. Kdybys chtěl, dokonce ti budu předčítat, hladit tě, stát, být po tvém boku, dokud neusneš. Všechno pro tebe."

Nadějně se na ni podíval. „Takže mám jistotu, že jsem u tebe v bezpečí?"

 „Remusi, se mnou jsi vždycky v bezpečí."