You're Safe with Me [Remus Lupin | CZ]

1o

počet slov: 1oo6

☄

Remus k ní pomalu zvedl své hnědé oči a prohlédl si ji od shora dolů.

„Můžu si přisednout?"

Remus rychle přikývl a snažil se schovat rychle svou knihu, ale Sydney si sedla a zastavila ho jedním pohledem. „Nemusíš to schovávat, jestli nechceš."

Remus vypadal, že je ze Sydney nervózní, ale ona sama nechápala, proč by byl někdo nervózní z ní. Vždyť nevypadala nebezpečně, ani nebyla nijak zlá, aby odpuzovala lidi! Ale Remus i tak svou knihu hodil za sebe do zelené trávy.

„Promiň, že jsem tě vyrušila," omluvila se mu hned Sydney, „ale kamarádka odběhla se podívat na famfrpálové hřiště a mě nechala stát samotnou tam nahoře. Ale viděla jsem tě, tak mě napadlo, že bych šla sem. Snad... Snad to nevypadá, že tě nějak sleduju, nebo tak nějak, to já bych nikdy, ale jen se ujišťuji, protože to bych fakt nechtěla -"

Remus se k jejímu překvapení zasmál a Sydney zmlkla a zrudla. „Ty toho hodně napovídáš, když jsi trochu nervózní, co?" zeptal se s úsměvem.

Sydney se sama sebe ptala, proč by byla nervózní kolem něho. Sama si nikdy neuvědomila, že by hodně povídala, když byla nervózní.

„No... Asi ano." Přiznala se nakonec Sydney.

„To ale není špatné, samozřejmě." Omlouval se teď i Remus. „Každý dělá něco jiného, když je nervózní. Já třeba mám chuť někoho fláknout po hlavě knihou."

Sydney se tentokrát zasmála. „Ty? A flákat knihou? Od tebe bych to zrovna nečekala... Ani tu realitu a agresivitu, ani to, že bys ničil takhle knihu." Sydney se na něj podívala a nedokázala zakrýt úsměv, který jí rostl na tváři.

Remus jen pokrčil rameny. „No co. Nikdo neřekl, že si knih vážím tolik."

„Podle toho, co mi dneska ráno říkal Sirius, to tak nevypadalo."

„A co přesně ti říkal?"

„Že máš prý s sebou strašně moc knih."

Hnědovlasý chlapec jen zavrtěl hlavou.

Chvíli tam vedle sebe seděli v tichosti, Sydney sledovala starší studenty, kteří hladili něco podivného, co plavalo ve vodě. Remus si všiml, že Sydney přehlíží. „V Černém jezeře žije obří olihěň, víš."

„Obří co?"

„Oliheň. A také obyvatelé vody, něco jako mořské panny, a další různé potvůrky. Ale jenom ta oliheň má dostatek odvahy se ukázat nad hladinou."

„Aha," zamumlala Sydney.

Zase chvilka ticha, ale Sydney nepřišla nijak trapná nebo otravná. Našla ji dokonce docela uklidňující, kdy jen vedle sebe seděli a koukali se na Černé jezero a chapadla obří olihně. Bylo krásně, a to všechno jen zlepšovalo.

„Ty jsi Australanka?"

Sydney se při Remusově otázce otočila na něj. „Co prosím? Jestli jsem Australanka?"

Remus přikývl. „Ano. Máš lehký australský přízvuk."

Sydney naklonila hlavu. „No, asi mám australský přízvuk, ale neuvědomuji si to. Táta je totiž z Austrálie. Máma je Angličanka. Ale do Austrálie jezdíme většinou v létě a na Vánoce, když navštěvujeme babičku s dědou. Asi je docela reálné, že mám trochu australský přízvuk."

„To je důvod, proč se jmenuješ Sydney?" ptal se dál Remus.

„Proč?" nechápala ho Sydney.

„Sydney je hlavní město Austrálie." Odpověděl rychle Remus. „Tedy, myslím si. A bylo by to docela normální, kdyby ses jmenovala po něčem, co má spojitost s Austrálií."

Sydney se rozhodla se ho zeptat ještě na něco, protože vypadal, že se v těchto věcech docela vyzná. „A nevíš náhodou, jakého původu je jméno Eden?"

Remus opět zavrtěl hlavou. „Bohužel."

„Ne, to je v pořádku. Jen jsem chtěla vědět, jestli náhodou o tom jméně nevíš. Eden je totiž moje mladší sestřička."

„Jak jsem říkal, bohužel nevím. Ale jsem si jistý, že ve školní knihovně určitě něco najdeš. Už jsem tam byl a je to tam obrovské! Úplně úžasné... Najdeš tam knihy snad na všechna téma, na které si vzpomeneš! A máš výhledy na většinu školních pozemků... A ta atmosféra..." Sydney se smála nad Remusovým rozplýváním nad školní knihovnou.

„Tak to děkuji za návrh." Poděkovala Sydney a dál se na Remuse usmívala. „Určitě se tam zastavím a podívám se."

Remus také přikývl. „A ještě jedna otázka... Není náhodou Sydney chlapecké jméno?"

Sydney se rozesmála. „No dovol!"

Remus se začal smát s ní. „Promiň, tak jsem to nemyslel... Ale jen mě to napadlo."

„Vypadá to, že o mém jméně máš dost znalostí." Sydney se na něj divoce ušklíbla a Remus trochu zrudl.

„Ne, tak to vůbec není..." začal se vymlouvat.

Sydney se jen usmála a rukama se zapřela za sebou. Podívala se směrem nahoru do koruny vrby, pod kterou spolu seděli. Sluníčko lehce prosvítalo skrz listy, akorát, aby nebyla ve stínu zima. Sydney na chvíli zavřela oči a jen si užívala příjemný chládek ve stínu a vůbec krásné počasí. Hlavně s důvodem, že byla v Bradavicích. Sama na sebe byla trochu naštvaná, když si vzpomněla na své pochybnosti o škole čar a kouzel z prázdnin. Teď se jí to tady tolik zalíbilo, že silně uvažovala, že tu zůstane i přes Vánoce.

„Ta blůza ti pěkně ladí k očím."

Sydney své oči znovu otevřela a podívala se na svou bílou blůzu, ve které byla oblečená. Sama pro sebe se usmála, když si vzpomněla, jak si přesně to stejné říkala, když si ji před asi půl hodinou oblékala.

„Děkuji, Remusi."

„Není za co, Sydney." Tón, kterým vyslovoval její jméno, se jí velice zamlouval.

„SYDNEY! JÁ TĚ NECHÁM NECELÝCH DVACET MINUT OSAMOTĚ A TY UŽ NĚKDE LOVÍŠ CHLAPY!"

Sydney s Remusem se oba rychle otočili směrem k hradu, odkud k nim mířila Dorcas, s divokým úšklebkem na tváři. Bohužel její poznámku na Sydney slyšeli i ostatní starší žáci, a někteří se začali smát, zatímco Sydney zrudla, až se její obličej podobal odstínu rajčete.

Sydney se omluvně podívala na Remuse, ale pak se zvedla a otočila se směrem k Dorcas. „Promiň," omluvila se jí, „ale zakecala jsem se... s kamarádem." Při posledním slově se na Remuse podívala, aby se ujistila, že mu to nijak nevadilo. Ten nad tím ale opět pouze zavrtěl hlavou a vrátil se ke čtení.

Dorcas ji chytla za loket a začala ji táhnout směrem ke skleníkům. „Pojď, Sydney, našla jsem vchod do jednoho ze skleníků! Musíme to prozkoumat!"

Sydneyse zasmála a ještě jednou se otočila k Remusovi, a zjistila, že ten ji také sleduje.

☄

Děkuji moc za 27o votes :3. Už tolik? Nečekala jsem to tak rychle :) :3 <3.

Mimochodem, jak se líbila kapitolka s Remusem? Mě osobně ji hrozně bavilo psát :3.

A kapitolku věnuji catharineranger - Cathy, jsi skvělá spisovatelka a nemáš tušení, jako moc jsem ráda, že čteš tuhle povídku :3.

-Ami 💙⚡️