Temnota A Noty (Pozastaveno)

1.

Fatima
Bezmyšlenkovitě jsem se dloubala v jídle přede mnou. Nijak jsem nevnímala vášnivý rozhovor, který vedle mne vedla Sára a Emma. "Co myslíš Fatim?" probudila mě z bdělích snů Sára. "Co?" zvedla jsem hlavu. Otráveně svěsila ramena a svou otázku zopakovala:" kdo myslíš že přijede?"
"Co já vím? Třeba One direction. Myslíš že se mi podepíšou na prsa?" poznamenala jsem sarkasticky. "Haha a teď vážně"
"Na blbou otázku blbá odpověď" pokrčila jsem výmluvně rameny. Vrhla na mne nakvašený pohled a radši mě nechala být.

Což byla jedna z mála rozumných věcí, které kdy udělala. Opět jsem se ponořila do snů odhodlána se nenechat vyrušit. Avšak po nějaké době mé odhodlání opadlo a já s povzdechnutím vstala a, což bylo u mne neobvyklé, šla jsem se projít do parku, který u léčebny byl.
Cestou jsem se stavila ve svém "pokoji" pro něco rozumějšího, než odporné bílé oblečení. Po chvíli jsem objevila tílko meruňkové barvy a džíny. S potěšením jsem je na sebe navlékla a místo bačkor, jsem si nazula obyčejné tenisky.

Bylo zvláštní mít na sobě po několika měsících zase normální oblečení. Možná se čase z toho dostanu a opět se vrát do normálního života. Možná. A možná tu skejsnu navždy. Nepozorovaně jsem vyklouzla z "pokoje" a vytratila se do zelenajícího se parku.

Již se slzami nakrajíčku jsem se schovala za strom a začala usedavě vzlykat.

"A stejně jich sním víc než ty" šťouchl do mě loktem Patrik. "Hele! Chceš snad nehodu nebo co?" zasmála jsem se. "No tak nechte se" podotkla ze zadního sedadla matka. "Neboj mami" mrkla jsem na ni do zrcádka. "Fatim!" slyšela jsem ještě Lucčin vyděšený výkřik, než přišel tvrdý náraz. Pak už všede byly jen střepy, krev a zohavený Patrikův obličej.

"Omlouvám se" zašeptala jsem přiškrceně. "Všechno je má chyba" zařvala jsem ze vzteku sama na sebe. Nikdo mě však nemohl slyšet, protože do parku nikdo moc nechodí. A proč taky? Většina z nás je buď dementní a nebo s psychickou újmou. Jen pár lidí je už vcelku vyléčených. Sára a Emma jsou jedny z nich. I mě považují za už zcela vyléčenou, ale mé záchvaty a halucinace je nechávají na pochybách.

I přes to, že zrovna do téhle tajemnější části parku nikdo nechodí, se přece jen našla vyjímka.

Petr
Přijel jsem dřív, než bylo nutné a tak jsem se vyrazil projít do parku, který se rozprostíral za léčebnou. Stromy se krásné zelenaly a všude se ozýval ptačí zpěv. Ale pak jsem zaslechl i něco jiného než zpěv. Byl to spíše výkřik. Zoufalý a plný bolesti. Nevěděl jsem zda bych to měl jít prozkoumat a nebo to nechat plavat, ale nakonec ve mně zvýtězila zvědavost. Potichoučku jsem našlapoval po písčité cestiče, než stromy začaly houstnout a tím se i zvyšovalo šero.

Zastavil jsem se a naslouchal. Nic. Přestal jsem dýchat a nakonec se ozval tichý vzlyk. Tiše jsem jej následoval. A další, který byl slyšet zpoza vysokého stromu. Opatrně jsem nakoukl za něj, připravemý utíkat. Ale místo toho jsem zůstal jen zírat, protože se do mě ihned zabodl nejdříve nenávistný pak vyděšený a nakonec znechucený pohled. Ledově modré oči se do mne zapíchával a já dál stál a tuě zíral. Nakonec se ta dívka zvedla a utekla někam pryč. Zůstal po ní jen vysezený důlek v trávě.

_________________________________________
*Wow! Tak teď jsem se fakt překonala! 550 slov XD. To je snad můj rekord :D. Ale takhle dlouhé ty kapitoly v tomhlé příběhu budou (pokud teda nebudu líná a nebo to budu potřebovat utnout). Doufám, že se vám kapitola líbila a pokud máte nějaké připomínky, nebojte se je napsat do komentářů a mebo do soukromých zpráv. (Uf 600 slov. Jak to ta moje škeble vymyslela?)