Temnota A Noty (Pozastaveno)

5.

Fatima

Vzbudil mě náhlý ruch v parku. Jen chabě jsem si uvědomovala co se děje a kde jsem.  Do zad mě studila chladná, orosená zem.  I když nechtíc, jsem se zvedla a klopýtala známou cestičkou zpět. Vzduch mrazivý a pálil mě v plicích. Najednou mě chytil kolem ramenou. "Slečno Silencová, tak tady jste! Kde jste byla?" zazněl ženský starostlivý hlas.

"já já chtěla jsem jen být sama" vykoktala jsem ze sebe zmateně.   "Tohle už nám nedělejte. Víte jaký jsme měli strach že jste si něco udělala?". Omluvně jsem sklopila hlavu a následovala jsem sestru do svého "pokoje". Ihned jsem byla vystavena dlouhému proslovu o tom, jak se mám chovat a že nesmím jen tak v noci opouštět "pokoj".

Znuděně jsem si při to okusovala nehty. "....a ještě jedna věc, dnes za vámi opět přijela návštěva" usmívala se přitrouble sestra. "cože?!" vybafla jsem na ni.  "však víte, ten sympatický mladý kluk. Už tu jednou byl." 

Jako by mě někdo polil ledovou vodou.  Vyskočila jsem a ihned chtěla utéct ven, ale ucítila jsem tvrdý náraz. Jeho oříškové oči se rázem změnili z nejistých na pobavené.  Vrhla jsem na něj nasupený pohled snažila jsem se protáhnout ven. "Kam pak?" chytil mě za loket.  "Tam kde nejsi ty" ušklíbla jsem a vyškubla jsem se mu. Měřil si mě zkoumavým pohled, až jsem z toho znejistěla. Pak jej rázem zaměřil na sestru:"můžeme se projít ven?"

"ale jistě" usmála se odešla. Chvíli byly slyšet její svižné kroky a pak nastalo rozpačité ticho.  "tak půjdeme?" pozvedl obočí. Jen jsem se kolem něj nezaujatě protáhla na chodbu a zamířila směrem do parku. Koutkem oka jsem při tom zaznamenala, jak se usmívá.  Zavrtěla jsem hlavou a v tu chvíli mě napadl úplně ztřeštěný, ale zároveň ten nejlepší nápad co jsem kdy měla.  Po očku jsem se na něj podívala a najednou jsem se dala do divokého sprintu.  "Hej!" vykřikl a rozběhl se za mnou. S šíleným smíchem jsem běžela dál a zastavila jsem se až když jsem se mu ztratila z dohledu.  

Rozhlédla jsem se kolem sebe abych zjistila kde jsem. Opět jsem se nacházela na mýtině, kde jsem strávila dnešní noc.  Pomalu jsem přešla k důlku v zemi, který tu po mně zbyl.  Pohodlně jsem se do něj zabořila a vdechovala jsem příjemnou vůni stromů všude okolo. 

Někde zapraskala větvička, ale já tomu nepřikládala moc velký důraz. Jednoduše jsem se nechávala unášet veškerou krásou kolem. Zavřela oči jsem oči a úplně vypustila veškeré mé strasti a neduhy. 

Ucítila jsem slabé zachvění země a pak tupé zadunění jak se vedle mne posadil. " Je tu krásně" poznamenal. 

"To je" přitakala jsem, překvapená svým vlastním klidem.  "Jak se jmenuješ?" začal po chvilce nesmělého mlčení. "Fatima" usmála jsem se.  "Předpokládám že moje jméno znáš"

"ne" 

"Dobře, já jsem Petr" zasmál se.  "Hmmm pověz mi Petře, proč ses rozhodl mi zasahovat do mé samoty?"

"Cože? Nevím, prostě jsem chtěl...no to je jedno" 

"ne, mluv" vyzvala jsem ho zvědavě. "Záleží na tom snad?"

"ano, mně ano."

"dobře, ale ty ses ptala. Když jsem tě tuhle našel za tím stromem, bylo mi tě líto a pak když jsi utekla i z toho koncertu, rozhodl jsem se, že ti pomůžu se odsud dostat" vychrlil ze sebe a pak na mě jen mlčky zíral a čekal na mojí reakci.  Rozvážně jsem se nadechla a začala:" cením si toho, že mi chceš pomoct, ale já jsem ztracený případ, takže toho nech.  Okrádáš se se mnou o drahocenný čas, který můžeš využít lépe"

"ale mi se tvoje společnost líbí" namítl. Vážně jsem se na něj podívala. Tohle není dobrý.

Kuk! Tak jsem tu s novou kapitolu, na který jsem dělala v noci a ještě teď :D snad se vám líbila a pokud máte nějaké připomínky nebojte se je napsat do komentářů a nebo do soukromých zpráv. :)