Temnota A Noty (Pozastaveno)

11.

Fatima

Znuděně jsem odpovídala na dotazy psychologa. Neustále mi opakoval to, že já nemůžu za nehodu navzdory tomu, že jsem jej několikrát upozornila, že nemá vykládat lži.  "Miluješ ho?" zeptal se nakonec. Zaskočeně jsem vykulila oči a zalapala po dechu. "Jak prosím?" vykoktala jsem přidušeně. 

Doktor pozvedl obočí nejspíše podivující se nad mojí reakcí a otázku zopakoval. Nasucho jsem polka a roztřeseným hlasem řekla:" Já, já nevím. Díky němu jsem se opět začala smát. Mám ho ráda, ale nechci mu ublížit během jednoho z mých záchvatů. Možná že Petra miluji, ale nikdy se to nedozví" špitla jsem. "Výborně, já ti děkuji. Pro dnešek už toho bylo až až." usmál se. Překvapeně jsem vzhlédla, ale on mi jen naznačil, abych už šla. 

Zvedla jsem se odešla do čekárny, kde už netrpělivě čekala stará sestra, která mě doprovodila zpátky na "pokoj".  "Dnes už nikam nemusíte, večeři Vám donesu" zaskřehotala a odešla.  Za celý den jsem měla až po krk všemožných překvapení a podivných otázek a tak jsem se klidila do sprchy. Jediného místa, kde jsem mohla v klidu o všem popřemýšlet. 

Z kůže se mi ještě kouřilo, když jsem si znavená lehla do postele. Zavřela jsem oči a přemítala nad událostmi dne.  "Miluji Petra a nebo ne? Vždyť se známe tak krátkou chvíli, během které jsem ho několikrát rozcupovala na kousíčky. A navíc by to nešlo dohromady. Kdyby on, zpěvák, herec a já nevím co ještě, představil všem svou partnerku, kterou poznal kdesi na psychiatrii? Nejsem pro něj dost dobrá" uvažovala jsem nahlas. Přemýšlení o mně a Petrovi jako o páru mě nakonec uneslo do hlubokého spánku. 

"Ty si ani tu smrt nezasloužíš!" slyšela jsem vykřiknout Patrikův hlas. Pomalu jsem vstala ze studené podlahy. "Kdyby jsi dávala pozor, tak bychom stále žili. Je to tvá vina!" rozezněl se místností  maminčin hlas. "Prosím odpusťte mi. Omlouvám se! Je mi to líto!" schoulila jsem se na chladné zemi. "A k čemu nám bude tvoje lítost sestro?!" Tiskla jsem hlavu ještě pevněji do dlaní. V tom jsem ucítila studenou ruku na svém rameni. Zvedla jsem hlavu. Jeho oříškové oči byly  prázdné a bez života. "Petře" špitla jsem s nadějí v hlase. Vztáhla jsem k němu ruku, ale s hrůzou jsem zjistila, že jsou od krve.  S hrůzou ode mne začal odstupovat a neustále opakoval:"Nepřibližuj se ke mně! Nechci aby jsi měla na rukou ještě i moji krev." Projela mnou obrovská křeč a já padala do temnoty.

"Fatim! Fatim,prober se!" ozval se ve tmě kolem mne povědomý hlas. Oknem do "pokoje" pronikalo sluneční světlo a znemožňovalo mi rozpoznat osobu sedící na mé posteli. Protřela jsem si oči a konečně rozpoznala dívku přede mnou. "Olívie!" vykřikla jsem "ty jsi přišla!" Usmála se a pravila:"a nejsem sama." Nakoukla jsem za její rameno a tam se zeď opírala má další kamarádka. "Vanes!" výskla jsem vyskočila z postele. "Tolik se mi stýskalo!Proč jste nepřišli dřív?"

"Měli jsme státnice. Taky se nám stýskalo. Pojď s námi do parku a vše nám vypověz." navrhla vstávající Olívie. "A jak se ti daří?" zeptala se ustaraně Vanesa. V tu chvíli jsem se zarazila a úsměv mi ztuhl na tváři. Olívie na ni vrhla rozzlobený pohled. "Hmmm fajn" zamumlala jsem. "Slyšeli jsem správně něco u klukovi?"

"záleží na tom co jste slyšeli" zasmála jsem se. "Tak povídej povídej" šťouchla do mne Vanesa. A tak jsem s rudými tvářemi vyprávěla o Petrovi s pocitem zrady vůči Patrikovi.

ahojky tak máme tady další kapitolu :) snad se vám líbila a pokud máte nějaké připomínky, nebojte se je napsat do komentářů a nebo soukromých zpráv :D