Temnota A Noty (Pozastaveno)

3.

Fatima
Slyšela jsem své nohy dopadat v pravidelném rytmu na zem. Po chvíli se dusání změnilo v klapání, jak jsem vběhal dovnitř. Nakonec jsem za sebou práskal dveřma "pokoje". Pomalu jsem sjela po dveřích a opřela si o ně hlavu. Pohledem jsem zabloufila k lesknoucí se břitvě na žiletce. Mám a nebo nemám? Nic tím nevyřeším! Rozmlouvala jsem sama se sebou v duchu. Ale zbavýš se tak psychické bolesti! Uleví se ti. Našeptával mi tichý zákeřný hlásek. Klidně jsem seděla na zemi, zatímco uvnitř mne zuřil nelítostný boj.  "Vzchop se!" zařvala jsem a začala si škubat vlasy. Nakomec museli přiběhnout sestry, které mě stěží dostali na lůžko a opět do mne nacpali jakési prášky.

Proč ne že? Ono se tím vše vyřeší! Rváti do pusy prášky. "Počkejte" ozval se najednou mužský hlas. Přestala jsem se bránit a zvědavě nakoukla za sestry. Neprve jsem jej přes slzy nepoznala, avšak zrak se mi začal zaostřovat a  já konečně rozeznala mého psychiatra. Zaskřípala jsem zuby a uraženě se zachumlala pod deku. To sis vážně myslela, že za tebou někdo přijel?! Vidíš ty krávo jak to jde s tebou z kopce! našeptával mi onen zlověstný hlásek.

"Co mi chcete?" zamumlala jsem. "Někdo za tebou přišel"
"A kdo jako?" vykoukla jsem spoza deky zvědavě. Možná se chovám jako malá holka, ale co byste dělali na mém místě vy? "Posuď sama" usmál se a ustoupil. Jeho místo ve dveřích nahradil ten kluk s ořísovýma očima. Jméno už jsem zapoměla, ale vím, že dnes i zpíval.

"Co mi chceš?" zavrčela jsem nepřátelsky. "Mý vás necháme osamotě" zachechtal se doktor a následován sestrami, se vyzratil z "pokoje" a zavřel za sebou. Když jsme osaměli, otočila jsem se směrem ke zdi, abych mu dala jasně najevo, že se sním nemíním bavit.

Avšak on si drze sedl na mojí postel. "Jak se jmenuješ?" zašeptal. "Co je ti po tom?!" prskla jsem. "Vím že nejsem ten pravý, komu by ses mohla svěřit, ale věř, že ti chci pomoct a..."
"..Leda do hrobu" zasyčela jsem.
"Prosím nech mě abych.."
"Ne! Vypadni odsud a nech mě napokoji! Si jako myslíš, že když si mě načapal v parku že jseš můj zachránce nebo co?! Vždyť ani nevíš co se stalo!" zařvala jsem vystrčila jej z postele.  "Uklidni se.."
"Vypadni!" zavřískla jsem. Dveře se rozletěli. "Slečno Salencová..." začala jedna ze dvou sester, ale já vřískala dál. "Měl byste už jít" strkala ho ven druhá. Měl oči plné strachu, ale i soucitu, což mě rozčílilo ještě víc.

Petr
Jedna ze sester mě postrkávala ven, zatímco druhá se snažila uklidnit vřískající modroočku. Už jsem stál na chodbě když se mi dveře zavřeli před nosem. Ucukl jsem a zavrtěl hlavou.

"Dřív jak za měsíc" zavrtěl hlavou doktor. "Ale proč?" nechápal jsem.   

"sám jste dnes viděl, co dokáže. Kdyby ji nějaký podobný záchvat zastihl někde na veřejnosti" odmlčel se a zavrtěl hlavou, jakoby chtěl zaplašit špatné myšlenky. "Kdyby někdo za ní pravidelně chodil, udělalo by se jí lépe" odsekl jsem. "dnes jsme zkusili vás a podívejte jaké to mělo následky" vzhlédl konečně od monitoru počítače.  "kdybych tu docházel častěji, třeba by mi začala důvěřovat."

"uvidím co se dá dělat a dám vám vědět. teď už běžte, jistě jste už unaven po dnešním koncertě. My se o ní postaráme, to Vám slibuji" usmál se a vyprovodil mě ke dveří, kde už nervozně podupával Lukáš.  Ne tak jak bych si přál. pomyslel jsem si, ale raději už jsem nic neříkal. Ale modroočku jen tak neopustím.

Kuk na strejdu XD. Jsem to fakt já? Ano! Nakonec jsem se rozhodla tuhle část napsat na pc, protože mi odumřel mobil. Minutu ticha za něj :( Moc vám děkuji za 100 přečtení! Jsem ráda, že aspoň někdo tuhle trápárnu čte. Pokud máte nějaké připomínky nebojte se napsat do komentářů a nebo soukromých zpráv. ještě jednou vám děkuji a mějte se krásně :)