Temnota A Noty (Pozastaveno)

6.

Fatima

Seděli jsme tam mlčky ještě dlouho, sem tam jsme prohodili slovo a když nám byla zima, vrátili jsme se.  Uvelebila jsem se na své posteli a poklepala na místo vedle sebe. Petr se na mne rozpačitě podíval a když jsem se na něj stále vyzývavě koukala, přisedl si.  "Co to má být za změnu?"

"máš s ní problém?"

"ne ne to ne. Jen že včera jsi mě málem zabila dneska mi dovolíš si sednou na postel vedle tebe" zasmál se.  "Ono ti to snad chybí?" povytáhla jsem obočí.  Bavila jsem se tím, jak byl Petr v rozpacích. "jistě že ne" řekl nakonec. 

Usmála jsem se a začala si hrát s krátkým pramínkem svých vlasů.  "Baví tě to?"

"co?"
"si mě takhle dobírat"

"mm je vtipné pozorovat, jak jsi v rozpacích" pronesla jsem zamyšleně a pobaveně zároveň. "Aha" zamumlal a začal se na chvíli věnovat svému mobilu. Zvědavě jsem mu nakoukla přes rameno. Najednou se na obrazovce objevily naše obličeje. Petr rychle stiskl tlačítko a tím nás vyfotil. "TY všiváku!" procedila jsem skrz své zaťaté zuby a odtáhla se od něj.  Jen stěží jsem dokázala v sobě dokázala udržet vztek, který cloumal celou mou osobou. 

Pevně jsem skousla a objala si nohy. Neustále dokola jsem si opakovala v duchu části anglického sedla. Nesmí vyhrát! Já to zvládnu! Petr se na mne starostlivě díval. "Petře?"

"ano?"

"utíkej!" pípla jsem přiškrceně. ""cože?"

"běž!" vykřikla jsem ještě před tím než se mi zatmělo před očima a než jsem úplně ztratila kontrolu nad svým tělem. 

Petr

Netušil jsem co přesně měla namysli, ale rychle jsem vyskočil z postele. Fatima se celá třásla a v obličeji čím dál tím víc rudla. Chtěl jsem ji utišit, ale ona bolestně vykřikla a začala se po mně sápat. vylekaně jsem vyběhl na chodbu a hned narazil na její ošetřující sestru.

"Copak? Je něco s Fatim?" zeptala se, ale odpovědí jí byla prudká rána. Ihned věděla která bije:"pojď pomůžeš zklidnit." Trochu nervozně jsem ji následoval zpátky do pokoje, ve kterém zavládla spoušť. Všechno co před tím bylo úhledně uklizené, bylo nyní poházené po zemi. 

Fatima seděla schoulená v rohu a plakala. "Už zase" zašeptala "jsem psychouš! Ulevte mi od toho prosím!". Byl na ní srdcervoucí pohled. Tak bezmocná. "neboj, já ti pomůžu" řekl jsem ještě před tím než jsem si to stačil rozmyslet. 

Táááák tady máme pro dnešek asi poslední kapitolu. Snad se vám líbila a pokud máte nějaké připomínky nebojte se je napsat do komentářů a nebo do  soukromých zpráv. :)