Temnota A Noty (Pozastaveno)

22.

Fatima

Otupěle jsem zírala ven z okna a přála si, abych vše co se stalo mohla vzít zpět. Zbývali už jen čtyři dny do koncertu Slzy, kterého jsem se měla tajně účasnit. Začala jsem se ohánět rukou, protože jsem chtěla zaplašit mušky, které se mi proháněly před očima. "Co to vyvádíš?" ozvala se za mnou Vanesa. "Copak nevidíš ty mušky?" zeptala jsem se podrážděně, pro nezdar s lovem mušek. "Fatim, žádně mušky tady nejsou" přistoupila mně. "Ale jsou! Lítají mi přímo před nosem!" rozkřikla jsem se. "Nic tu není." oznámila mi zamračeně. 

Zamrkala jsem, ale tečky, které jsem měla za mušky, nezmizely. "Fatim! Vždyť ty máš úplně krvavé oči!" rozkřikla se. Vyvalila jsem oči a otevřela pusu.  "Pojď s tím k doktorovi, třeba je to nějaký opožděný následek nehody" táhla mě už ke dveřím.

Jak se později ukázalo, měla pravdu. "Mám pro Vás špatnou zprávu slečno Silencová. Právě Vám praskly žilky a prošla jste si závažným krvácením do očí."

"Co to pro mne znamená?" šeptla jsem roztřeseně. "Pokud neprovedeme jisté zákroky, můžete o zrak i přijít." řekl nevesele. "Kdy?"

"Co nejdříve." zadíval se do země. Polkla jsem na sucho a s obavami se podívala na Vanesu, která byla bledá jako křída. "Dobrá, zdělte mi nejbližší termín"

"Máme volno už zítra" 

"Dobře" vzdychla jsem. 

Nervozně jsem přecházela sem a tam po kuchyni a Vanesa tiše seděla na židli. "Není to fér! Sotva jsem se vymotala z léčebny, čeká mě operace zraku" zaklela jsem a opřela se o linku. "Ty to zvládneš. Jsi silná holka, tohle tě nedostane" vstala Vanes a objala mě. "Děkuji" zašeptala jsem a pevně ji stiskla. 

Následující den byl pro mne tím nejhorším. Za pomoci Vanesy jsem se dostala do nemocnice. "Dneska se tu ubytujte a uvidíme na posudek lékaře" usmála se recepční a zavolala sestru, která mě dovedla na pokoj, kde už odpočívala sympaticky vyhlížející holčička. Vzhlédla, ale k mému překvapení, její oči postrádaly panenku. "Ahoj Terezko, budeš tu mít společnost"

"Kdo je to?" zeptala se zvonivým hlasem. "Slečna Fatima Silencová." zašvitořila sestra a pak mi ukázala kde co je. "Tak já vás tady nechám o samotě" zasmála se a odešla. Pomalu jsem si začala vybalovat. "Proč tu jsi?" zeptala se s povzdechem. "Prošla jsem si krvácením do očí a pokud nechci přijít o zrak, musím na operaci"

"Stejně o ten zrak přijdeš" prohodila smutně. "Jak to víš?" zamrkala jsem. "I já jsem tu byla s krvácením do očí a co z toho? Jsem teď slepá" zasmála se hořce. Hrůzou se mi stáhl žaludek. Fakt, že už třeba nikdy neuvidím, mě děsil. Asi hodinu po mém přijetí, k nám na pokoj zavítal doktor. Chtěl vše, co se týče mé způsobilosti a kdesi cosi. Nakonec mi oznámil, že zákrok proběhne hned další den. Jen jsem přikyvovala, co mi taky jiného zbývalo?

Ahoj, tak jsem zpět s poněkud pochmurnou tématikou kapitoly. No, ta další stejně bude ještě "Veselejší" :\ Začínám na ni makat už teď a snad ji ještě stihnu vydat :) Máte se na co těšit :3 Doufám že se vám líbila a zase slogan o připomínkách znáte :D