Al Sev Potter a Hadi

Nečekané známosti

Albus nejistě postával v chodbičce obklopený kufry. Tátova tvář už se mu dávno ztratila za zatáčkou, a tak už nemělo cenu mávat z okna jako blbec. Kymácel se ze strany na stranu, jak vlak poskakoval po kolejích, a v hlavě mu hučely myšlenky jako překřikující se dav. Co dělal táta, když jel poprvé do Bradavic? Taky nemohl najít volné kupé? Taky měl husí kůži z toho, kam ho zařadí?

Řekl mu, že mu to nevadí, ať ho zařadí kam chtějí. Ale Albus se bál i tak. Nechtěl strávit sedm let v zeleném hábitu s Malfoyem a jemu podobnými. Chtěl být jako táta, udatný Nebelvír, který hájí čest a příležitostně zachraňuje svět před zlými černokněžníky, ne posměváček a šikanista, jak mu Zmijozelské popsal jeho starší bratr James. James už jeden rok v Bradavicích zažil, musel o tom něco vědět.

Ale táta mu řekl taky něco o tom, že si může vybrat... Nikdy jim nevyprávěl, že jeho chtěl Moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Ale nedal se! Albuse docela těšilo, že je tak výjimečný, aby mu otec své tajemství prozradil. A že je mu tolik podobný. Hned mu bylo líp.

Tak kde je ta Rose?

BUM!

Do Albuse zezadu vrazilo něco velkého a těžkého, ztratil rovnováhu, zakopl o Rosein kufr a za hlasitého randálu a pohoršeného vřískání její sovy se svalil do chodbičky. To velké vykviklo, přiskříplo mu to nohu ke kufru a měl pocit, že mu to v ní snad rozdrtilo všechny kosti.

Zaslechl chichotání páťaček z kupé, před kterým se rozplácl, a cítil, že rudne. Rád by se aspoň podíval, co že mu to vlastně zlomilo nohu, ale ležel zapasovaný mezi zavazadly tak důkladně, že se nemohl ani hnout.

"Jéje, pardon," zaslechl nad sebou poněkud hluboký dívčí hlas. Zvedlo se mu to z nohy (ach, ta úleva!), popadlo za ruku, která mu trčela z toho chumlu, a vytáhlo na nohy. Albus byl rudý až na zadku. Oprášil si kalhoty a vzhlédl.

To, co ho převálcovalo, byla ve skutečnosti robustní holka s kudrnatými hnědožlutými vlasy a ostrými rysy, skoro o hlavu vyšší než on. Ve velikých, čokoládově hnědých očích měla omluvný výraz. Sehnula se, aby mohla zvednout povalenou klec s Roseiným puštíkem Barnym. Až pak se narovnala a spustila: "Omlouvám se za ten chaos. A taky za tu nohu. Bolí?"

"Ne," vyhrkl Albus a opřel se o okno, aby si na ni nemusel stoupnout.

"Vážně?"

"V pohodě. Proč jsi tak spěchala?"

Tvářila se dost podezřívavě, ale odpověděla: "Snažila jsem se chytit nějakého druháka, co si z nás dělal srandu. Copak tudy neproběhl takový hubený tmavovlasý brejloun?"

James, svitlo Albusovi. Ušklíbl se.

"Věř mi, buď zapadl do kupé, nebo se schoval na záchodě. Jestli je v tomhle vlaku záchod."

"Ty ho znáš?" vykulila oči.

"No, dá se to tak říct. Řekl, jak se jmenuje?"

"Ne."

Albus pokrčil rameny. "A co říkal?"

"Nějaký kraviny. Zmetek malej. Tak mě vytočil, že už si ani nevzpomenu. Něco o Zmijozelu, Nebelvíru a o Harrym Potterovi."

Stoprocentně James.

"Mimochodem," napřímila se a důležitě k němu napřáhla ruku. "Rebecca Bulstrodeová. Jdu do prváku."

"Do prváku?!"

"Něco se ti nezdá?"

"Ne, v pohodě," řekl honem Albus, který ji v duchu tipoval tak na třeťačku.