Al Sev Potter a Hadi

O zlatý kýbl

Albus měl sto chutí se na smeták podívat a ohrnout nos, ale protože to už před ním stihli udělat Malfoy i Azrael, radši ho jen popadl a vysmahnul z místnosti. (Stejně to tam neuvěřitelně páchlo.)

"Zabírám si tuhle chodbu," houkl na ně přes rameno. Nejspíš chtěli něco namítnout, ale byli příliš vykolejení tím, že poprvé v životě drží v ruce něco, co doteď považovali za hračku pro domácí skřítky.

Jedno se takovému trestu muselo nechat: byl to ten nejlepší způsob, jak si v hlavě vytvořit mapu celého jednoho křídla. Když musíte zajet smetákem do každého koutku a neznáte žádné užitečné kouzlo, které by to udělalo za vás, donutí vás to projít si každou chodbičku a v každé strávit dostatek času na to, abyste si přesně uložili do paměti, jak to tam vypadá a kudy se tam jde. Navzdory Albusovu "dokonalému" smyslu pro orientaci mu to šlo mnohem líp, než by čekal.

Nějak beze slov se dohodli, že bude nejlepší vzít to odshora dolů, aby potom mohli rovnou do sklepení. (Smetáky můžou odhodit někam do kumbálu - teda, snad.) Azrael po krátké potyčce s Malfoyem vyfasoval nejvyšší patro a zdálo se, že je zhruba teprve v půlce, když už byl on i Albus dávno o tři patra níž.

Albus neviděl, jak to Malfoyovi jde, ale měl podezření, že to trochu fláká. Nedovedl si představit, že by ten mamánek vůbec věděl, jak se smeták drží. Museli na to mít doma celou armádu domácích skřítků. Přesto se však zdálo, že s ním Malfoy závodí o čas. Vždycky si to kolem něj prosupěl po schodech dolů a pohledem jako by ho vyzýval, aby ho dohnal. Albus se nenechal zahanbit. Projel celou chodbu rychlostí blesku (ovšem dal si záležet, nesnížil se na Malfoyovu úroveň) a pak si užíval ten pocit, když probíhal zase on kolem Malfoye o patro níž. Byl odhodlaný dostat se do Vstupní síně jako první.

I přes tu motivaci už se dávno setmělo a museli si vystačit s kouzelným světlem svíček v lampách, které se rozsvěcovaly samy od sebe, když konečně oba zároveň stanuli nad mramorovým schodištěm vedoucím do Vstupní síně.

Vrhli po sobě navzájem pohledy, kterými se jeden do druhého pokoušeli propálit díru, a pak se jako o život vrhli dolů.

Schodiště bylo obrovsky široké, ale přesto do sebe vráželi jako ragbysti. Tři schody před cílem Albusovi ujela na hladkém mramoru noha a rozplácl se na podlaze, načež Malfoy sestoupil jako král.

"Byl jsem tu první," zasípal Albus, sbíraje se ze země.

"To se nepočítá," ušklíbl se Malfoy. "Musíš stát na nohou."

"Nikdo neurčil pravidla!"

"Na co vlastně? Chceš za to zlatý kýbl nebo co? Za odměnu to tu můžeš vytřít. Dobrou."

"Hej!" křikl na něj Albus. "A co schody?"

Malfoy se na něj podíval stylem drž-hubu a s otráveným povzdechem vytáhl kýbl zase do schodů, kde začal máchat smetákem a hadrou s razancí archeologa dolujícího v zemi. Albus se pro sebe ušklíbl a pustil se do Vstupní síně.

Zrovna když už to měli oba skoro hotové a už se viděli v posteli, objevil se nad schody Filch. "Jo, a to jsem vám zapomněl říct! Velkou síň do toho počítám taky!"

Albus stiskl čelist. Tohle snad nikdy neskončí!

Napochodoval dovnitř a zaútočil na podlahu. Malfoy ho beze slova následoval.

Takhle potmě vypadala Velká síň... zvláštně. Čtyři prázdné stoly jako by čekaly, až k nim usedne něco jako Centrální rada britských duchů. Ve vzduchu se vznášely tmavé svíčky, z některých se ještě trochu kouřilo. Tajuplné zdi a sloupy, které se kolikrát děsivě ztrácely ve tmě, se klenutě zvedaly vysoko nad jejich hlavy až ke stropu, zářícímu tisícem hvězd. Albus se musel krotit, aby nezůstal stát se zakloněnou hlavou a neobdivoval krásy bezmračné zářijové oblohy celou noc.