Al Sev Potter a Hadi

Nová Hadí krev

Chvíli bylo ticho.

Pak se začal šířit zmatený šum, nejdřív jen někde, ale vzápětí už hučela celá síň. Od zmijozelského stolu zaduněl pokřik.

Albus si připadal jako prázdná schránka bez majitele. Nedokázal se ani pohnout a zvedl se, až když mu profesor Kidrah sám sundal Klobouk z hlavy. Teď už neměl nohy z olova, ale z rosolu.

A pak se dostal do změti rukou, které ho poplácávaly po ramenou a cuchaly mu vlasy, hlasů, které ho chválily za dobrý výběr nebo vřískaly na celou síň: "Potter je náš! Potter je náš!"

Žádný z nich mu v prázdné hlavě neutkvěl, až na jeden.

"Co jsem ti říkal, Seve."

To ho trochu probralo. Prudce Malfoye odstrčil a rozplácl se vedle Becky. Nikdo už si ho nevšímal, všichni sledovali Zařazování.

Tolik se do Bradavic těšil - a teď to vypadalo, že bude spíš přežívat.

Koutkem oka zaznamenal, že Becky otevřela pusu, aby mu něco řekla, a byl rád, když ředitelka školy povstala k proslovu.

Její místo bylo uprostřed Čestného stolu na nejhonosnější a největší zlaté židli. Byla to vysoká žena s hranatými brýlemi, v jasně rudém hábitu, s ocelově šedými vlasy staženými do strohého uzlu. Profesorka McGonagallová.

Rodiče i James o ní leccos napovídali. Prý je hned po Filchovi největší postrach záškodníků. A byla ředitelkou Nebelvíru. Albus měl pocit, jako by se mu sevřely plíce.

"Vítejte, noví studenti," promluvila jasným hlasem. "A vítám i staré známé tváře. Nebudu vás zdržovat zbytečnými řečmi, když máte všichni hlad a stejně by mě nikdo neposlouchal. Dobrou chuť."

Jindy a jinde by Albus nadskočil, kdyby se před ním takhle zčistajasna objevily hory všemožného jídla, které měl rád, a okamžitě by se do toho pustil. Jenže seděl u zmijozelského stolu s Malfoyem a zjišťoval, že vůbec nemá chuť k jídlu. Nejdřív se chtěl zařeknout, že na protest nevezme do pusy ani sousto, jenže když jeho žaludek začal hlasitě nesouhlasit (doteď byl tak vystresovaný, že si ani nevšiml, že má hlad), byl nucen si nabrat aspoň to nejnutnější, aby nevyhladověl.

Kolem něj panoval veselý hovor. Kluk s nablýskaným prefektským odznakem, podle všeho Gabriel Le Clerc, vyřvával po celém stole, jak si jeho bratr dobře vybral. Malfoy povýšeně vykládal Brunovi a nějakému pohlednému brunetovi s výstavní patkou (Albus měl dojem, že se jmenuje Sam Theressen), že chce, aby mu říkali Štíre (hrál si na drsňáka). Tři nově zařazená děvčata se s hlasitým pištěním seznamovala a jejich rozhovor se rychle stočil na poslední drby. Neustále k nim proudily hloučky studentů z jiných částí stolu, aby jim pogratulovali. Jediní, kdo mlčel, byli Albus a Becky.

Albus se snažil ovládnout, aby pořád netěkal pohledem k nebelvírskému stolu. Hlavou mu poletovaly nejrůznější nevítané myšlenky. Rodiče, smutně se sklánějící nad jeho dopisem, ve kterém jim sdělí, co se stalo. Ron, hlasitě nadávající na účet všech Zmijozeláků, a Hermiona, která se ho tentokrát nebude snažit zklidnit a ještě mu dá za pravdu. Všichni bratránci a sestřenky, sedící mezi zmatenými Nebelvíry jako opaření, neschopní slova. Plačící Lily. James s výrazem divokého odporu, zahanbeně hledící do svého talíře a přísahající si, že odteď žádného bratra nemá.

Becky zamyšleně přežvykovala sousto a pak se k němu odhodlaně otočila.

"Já vím, že si myslíš, bůhvíjací nejsme záporáci," vyhrkla. "Jenže teď k nám taky patříš, Ale."