Al Sev Potter a Hadi

Další debata s mrtvolou

Albus měl sto chutí si myslet, že je to jenom nějaký vtip.

Že si z něj Malfoy zase střílí. To by rozhodně dávalo větší smysl. Ale nějak věděl, že na celé téhle věci je vtipné možná tak jedině to, že ten had, co ho sem poslal, je vlastně hadice.

Tohle byl skutečný Zmijozel. Přestože to bylo logicky nemožné. Ale nebyl skutečný úplně - okraje se mu trochu mlžily jako ve špatném filmu. 

"K-kdo to je?" vykoktal Malfoy.

Albuse to trochu rozhodilo. Copak ho neslyšel?

"Neříkej, že nevíš, kdo je Salazar Zmijozel," zašeptal.

Malfoy vytřeštil oči. "To je Zmijozel?!"

"Vždyť se představil!"

"Bylo slyšet jen jakýsi syčení!"

Aha. Mluví hadí řečí. To ho mohlo napadnout hned.

Otočil se zpátky na Salazara. "Ehm... promiňte mi tu otázku, pane... ale... nemáte být mrtvý?"

Po tváři se mu mihl dotčený stín, ale dobře to zamaskoval. "Já jsem mrtvý. Ale okolnosti mě donutily se na chvíli vrátit."

"Vždyť to nejde!"

"Jde, pokud znáš ta správná kouzla. Za života jsem byl jedním z největších mágů světa, možná úplně největším. Přišel jsem na to, že když jistým způsobem začaruješ nějaký předmět - jako třeba já tuto sochu -" mávl rukou za sebe na obří podobiznu sebe sama, "ten předmět tě po smrti povolá zpět, pokud je v nebezpečí."

"Co říká?" chtěl vědět Malfoy.

"Že začaroval tu sochu, aby ho zavolala, když jí hrozí nebezpečí."

"Tak proč ho nezavolala, když tu řádil bazilišek? Nebo u bitvy o Bradavice?"

Albus to přetlumočil Salazarovi. Zmijozel se ušklíbl. "Protože zatím nikdy nehrozilo, že se socha opravdu rozbije. To jde jenom když je škola opravdu v maléru. Když povstává zlo, které dosáhne tak daleko, že srovná se zemí dokonce i tuhle komnatu. Které zařídí, aby se po celých Bradavicích slehla zem, aby už nezbyla ani jediná připomínka místa, kde bylo poraženo."

Albus měl pocit, jako by mu zamrzly vnitřnosti. Věděl, o čem mluví. O Voldemortově stínu.

"Vždyť je to jen kousíček duše," protestoval. "Nic nezmůže, když nemá zbytek."

"Přesněji nedokáže obnovit Voldemorta. Ale když naroste a spolkne dostatek jiných duší, změní se v něco mnohem horšího. V něco, na čem není ani špetka lidskosti. Jen čiré zlo, které naplňovalo duši mého dědice."

Řekl to s hořkostí, určitě mu nebylo moc po chuti, že se zrovna z jeho dědice stalo něco jako Voldemort. Byl to docela paradox; Zmijozelští mají být ctižádostiví, sebevědomí a lstiví, a toho byl Voldemort přímo ztělesněním. 

"Přelož mi to," chtěl po něm Malfoy. Albus mu otráveně podal zkrácenou verzi. Zdálo se, že to Malfoye pěkně vyhodilo z rovnováhy.

"Přišel jste, abyste to zastavil?" hádal Albus.

Zmijozel zavrtěl hlavou. "To já bohužel nedokážu. Mrtvola toho mnoho nezmůže - vždyť nejsem skoro ani hmotný. Přišel jsem si vybrat někoho, kdo to dokáže stejně dobře, jako bych to zaživa dokázal já."

Upřel na něj pronikavý pohled a Albusovi se roztřásly nohy.

"J-já?" Srdce mu vynechalo několik úderů. "Ale... jsem jen prvák a..."

"Nezáleží na tom, kolik je ti let a kolik už umíš kouzel. Záleží na tvé kouzelné moci, protože obyčejná kouzla proti tomu stejně nic nezmůžou - to jen tvá moc."

"Ale já... já nemám..."

"Tak dost!" rozkřikl se Salazar, až dokonce i Malfoy zbledl. Jako by se o pár stupňů ochladilo. Zmijozel najednou vypadal rozzlobeně. Udělal pár kroků jeho směrem a Albus měl sto chutí vzít nohy na ramena, ale jako by mu vrostly do podlahy. "Jsi Had, nebo ne? Hadi nikdy nepochybují o své moci!" Trochu se zklidnil a pokračoval: "Nevybral bych si špatně. Ty jsi jeden z nejmocnějších mladých kouzelníků, jací kdy studovali v mé koleji - a to už je co říct! Navíc jsi synem člověka, který už Voldemorta porazil. A, když nepočítáme tyhle slabé chvilky otravné skromnosti, jsi pravý Had. Říkám, že jsem si vybral člověka, který by to zvládl stejně dobře jako já. Měl bys být poctěn."

"To - to jsem, pane," vyhrkl Albus překotně. "Není pro mě větší cti, jen... víte, nikdy jsem se silami temna nebojoval a jestli je to fakt tak hrozný, jak říkáte... chci říct, táta s Voldemortem skoncoval v sedmnácti, ale já..."

"Celou dobu se ti tu snažím vysvětlit, že to není o zkušenostech! Je to o velikosti tvé magie. Zapomeň na kouzla. Ovládej ryzí energii, která v tobě proudí. Dřímá. Probuď ji! Je mocná. Ta duše je pořád slabá. Spoutej ji, než bude pozdě, než bude moc silná i na tebe. Až přijde čas, sám zjistíš, jak svou moc použít."

Albus upřímně pochyboval, že by měl tak velkou moc, jak ji tady Salazar vychvaloval, ale když mluvil, vzedmulo se v něm něco... něco, co ho přinutilo věřit, že si Zmijozel vybral správně. Hrdost. 

"Ano, pane," přikývl s novou dávkou odhodlání. "Vynasnažím se."

"To doufám. Jen Zmijozelův dědic může přemoci Zmijozelova dědice. Propůjčil jsem ti část své síly. Využij ji dobře a nezklam mě."

"Nezklamu, pane."

"Dobře."

Nato Salazar zavřel oči a jeho obraz se rozplynul. Jako dým vystoupal ke stropu a zmizel v černé díře, což musela být ústa jeho sochy.

Malfoy byl pořád bledý jako stěna. "Co říkal teď?"

Albus mu ve stručnosti vysvětlil, o co jde. Malfoy hvízdl. "No ne, takže ty jsi teď nový Vyvolený? Máte to v rodině, co?" 

"Drž zobák." Albus začal rázovat síní zpátky. Chtěl být odtud co nejdřív co nejdál. A všechno si to nechat proležet v hlavě.

Nebylo mu to dopřáno.

Byli už skoro v půlce, když se před nimi objevilo něco jako koule kouře. Převalovala se ve vzduchu a vypadala zlověstně. Albus se otočil; za nimi to samé.

Pak uslyšeli jekot - táhlý bolestný jekot, jako když umírá něco, co možná kdysi bylo člověkem. Albus si automaticky zacpal uši - a v tom okamžiku se kouř dal do pohybu, na obou stranách se zformoval ve smrtící šipku a rozletěl se přímo k nim.

Zablesklo se a Albus musel zavřít oči, jak ho oslepilo nečekané zlaté světlo. Země se pod jeho nohama otřásla; klopýtl a při pádu se srazil s Malfoyem, který dopadl stejně. Vzápětí jako by něco vysálo všechen zvuk - zalehlo mu v uších. Půl vteřiny nato uslyšel něco jiného: zpěv. Nádherný, nadpozemský, stříbrný. Zpěv fénixe.

Odvážil se zvednout hlavu. Fox kolem nich vytvořil jakousi kouli světla. Kdyby nebylo jeho, byli by nejspíš oba mrtví.

Fénix přestal zpívat a světlo se rozplynulo. Vyškrábali se na nohy. Fox přistál Albusovi na předloktí a nechal se vděčně podrbat pod krkem. 

"Co to sakra bylo?!" vykřikl Malfoy podivně pisklavým hláskem, který dával znát, že už má těch divností a ohrožení na životě akorát tak po krk. "A kde jsi vzal fénixe?!"

Albus se ohlédl na Zmijozelovu sochu a hrklo v něm. "Velká síň!" Rozběhl se k východu. V půli kroku ho fénix chytil za tričko a vynesl do vzduchu. Jako šipka s ním i Malfoyem proletěl tunely nazpátek až do Uršuliny koupelny. Albus mu rychle poděkoval a s Malfoyem v závěsu upaloval do Velké síně.

Ani tam nedorazili. Přišli právě ve chvíli, kdy odtamtud na nosítkách a přikryté bílou látkou vynášeli tělo.