Al Sev Potter a Hadi

Bitva o Bradavice

Velká síň byla úplně prázdná.

Ani závan větru. Nic. Všechno bylo jako na mudlovské fotce, tiché a nehybné. Nikde žádné hlasy.

To bylo ještě děsivější, než kdyby tu na něj čekal Voldemort osobně.

Albus měl mnohem větší kuráž tam venku s Becky, ale teď, když byl sám, téměř všechna ho opustila. Musel se honem chytit stolu, aby se nesvezl na zem. Rychle se zase posbíral. Přece jen, kdekoliv tu může číhat neviditelný zabiják.

Jak vlastně pozná, co má dělat? Nikdy nebyl nijak zvlášť intuitivní. Na to byl expert James, ten vždycky jednal a až pak myslel. Albus měl vždycky v hlavě blok, který mu říkal - tohle ne, z toho bude průšvih. Ale teď... co když ho ten blok bude stát život?

Vzpomněl si na rodinu doma. Na všechny bratránky a sestřenky. Na mámu s tátou, kteří se sesypou, až uslyší, že jejich syn umřel. Pevně semkl oční víčka k sobě a pokusil se tu myšlenku vytěsnit z hlavy. To se přece nestane! On je Zmijozelův dědic. Jak může pochybovat?!

Napřímil se a vykročil vpřed.

Jak se blížil ke středu, srdce mu bilo čím dál hlasitěji, ale nezastavoval se. Čekal, že každou chvíli něco vybuchne, ale nic se ani nehnulo. Doploužil se až skoro doprostřed... a pak to teprve vybuchlo.

Nejdřív přímo před ním něco zajiskřilo, jako by mezi částečkami vzduchu proběhla elektřina. Albusovi se zastavilo srdce. V příštím okamžiku už se rozplácl hlavou napřed pod havraspárským stolem , zatímco se celou Velkou síní prohnal poryv větru, který by ho jinak rozmetal na atomy.

Albus musel dvě vteřiny rozdýchávat šok, než se vyhrabal zpod stolu z druhé strany, automaticky vytáhl hůlku a vykřikl první kouzlo, kterého napadlo - ani nevěděl jaké, dokonce nevěděl ani jestli to bylo opravdové kouzlo, každopádně hrůzostrašným jiskřícím oblakem paprsek proletěl jako by nic. Odrazil se od sloupu a vysklil okno. Albus úplně cítil, jak se mu rozšiřují zorničky strachem. V ten moment šel veškerý mozek do pozadí a tělo začalo jednat za něj; jen díky tomu se zvládl sklouznout po desce stolu a přikrčit se za ním těsně předtím, než se duše zformovala do šipky jako ty v Tajemné komnatě a proletěla přesně místem, kde ještě před okamžikem stál.

Strhla se ta nejbizarnější honička, jakou si dovedete představit. Neurčitý oblak jakéhosi neidentifikovatelného dýmu poletoval po celé síni těsně za zadkem malého hubeného kluka, kterému se nějakým zázrakem pokaždé povedlo uhnout o zlomek sekundy předtím, než se ho ten dým dotknul. Albus věděl, že nemůže utíkat věčně, ale nebyl schopný ničeho jiného. Nedokázal normálně uvažovat. Prostě jenom prchal, jako by se nikdy neměl unavit... a jeho mysl zastřelo něco jiného.

☺☻

Bylo mu pět. Maminka ho vedla poprvé do školy. Mudlovské. Říkali, že by měl umět zapadnout.

Před vchodem do školy se zarazil. "Já se bojím, mami."

Klekla si k němu. "Pročpak?"

"James říkal, že tady učí zlý ježibaby. Co žerou neposedný děti."

Máma se uchechtla. "Jamesovi nevěř, zlatíčko. Ten ti toho napovídá. Já jsem ty paní učitelky potkala a jsou vážně moc milé. Rozhodně tě nesežerou."

"Ale co když..."

"Psst. Nepochybuj. Tady nejsou žádné ježibaby. Věříš mi?"

"Věřím ti, mami."

"Ty jsi můj nejmilejší Albusík," prohrábla mu prsty černou kštici. "Bude to dobré, uvidíš. Bude se ti tam líbit. Budeš mít skvělé kamarády. Jen pamatuj, oni neví, že my umíme čarovat. Musí to být tajemství. Nikomu to neříkej. Nikomu. Ano?"