Al Sev Potter a Hadi

Epilog

Ten poslední zbytek roku utekl jako voda. Za celou tu dobu už s ním Salazar Zmijozel nepromluvil, ale jednou, když šel navštívit Hagrida, přísahal by, že zahlédl v křoví jeho hada Eseram, jak na něj pochvalně mrká. Dost ho to pozvedlo na duchu.

První týden odpadala obrana, protože se profesor Kidrah ještě vzpamatovával; bohužel se současně vzpamatovávali i Albus se Scorpiusem, takže z toho moc neměli. Hned potom se však profesor vrátil do práce a kromě toho, že dal oběma velké V z bezhůlkové magie, se choval, jako by se nic z toho nikdy nestalo (to jen Paulinne měla pořád pocit, že si na ni víc zasedl než dřív). Naopak v lektvarech se udála velká změna, ze které zdaleka ne všichni (včetně Citronky) nebyli úplně nadšení. Ale Albusovi a ostatním vyvoleným, které lektvary bavily, mnohem víc vyhovovalo, když zátiší s kotlíkem viselo v čele třídy a Snapeův zamračený portrét je čas od času okřikoval. Co by tomu řekl táta, usmíval se Albus pro sebe.

Konečně nadešel den, kdy většina studentů odjížděla na vánoční prázdniny, a Albus na tátu myslel víc než dřív. Nechtěl to přiznat, ale pořád byl trochu nervózní. Snažil se nedávat to najevo, ale Scorpiusův detektivní um se prostě nezapřel.

"Neříkej, že se ještě pořád bojíš, co ti na to řeknou," křenil se.

"Nevím, kdo tady má každou chvíli hysterickej záchvat," opáčil honem.

"Náhodou, to je jen občas! A navíc to je chronická porucha v důsledku posedlosti černou magií."

"Hmpf."

"Vždyť už ti dávno napsali, že jsou na tebe hrdí! A to nemluvím o té záplavě dopisů, která zavalila náš stůl potom, co se dozvěděli, že jsi podruhé zlikvidoval Voldemorta!"

"Nebojím se. Jen... si nejsem jistej."

"No jasně, ale Ale," použil Scorpius svou oblíbenou slovní hříčku, "ty už přece víš, že jsi skutečný Had."

"A jsem na to hrdý," přitakal Albus. "Jen pořád nevím určitě, že je na to hrdý můj táta."

"No tak, Ale!" Becky k němu přikráčela a poplácala ho po rameni. "Nech to plavat. Jsi jaký jsi, ať si říká co chce."

"Asi jo, díky. Ještě že vás mám," usmál se. Becky se zazubila a oba je objala tak vroucně, že je málem uškrtila.

Ale když skončila jejich společná cesta vlakem do Londýna, když si popřáli veselé Vánoce a slíbili si, že se v lednu vrátí živí a zdraví, měl už Albus zase knedlík v krku.

"Co když se dostanu do Zmijozelu?"

Připadalo mu to tak dávno. Odjížděl jako malé nezkušené kuřátko - a vrací se jako fénix. Zrozený z vlastního popela, přeživší vlastní smrti. Fénix, Had, hrdina. Albus Severus Potter.

Byl na to pyšný, ale co táta?

Už viděl své rodiče, jak na něj na peronu čekají. Nemohl si pomoct, byl strašně rád, že je zase vidí. Strach nestrach, vyběhl z vlaku a skočil tátovi do náruče. Harry se zasmál a objal ho, a v tom objetí bylo víc než tisíc slov. Strach byl ten tam. Oni ho chápali a měli ho rádi takového, jaký je.

Všechno bylo, jak má být.

__________________________________

Spokojen, Ambo? :'D

Dobře, takže znovu... Neplecha ukončena XD