Al Sev Potter a Hadi

Peruánský zatmívací prášek

Albus se nasoukal do jedné z loděk u břehu jezera a pomohl Rose, která málem sklouzla do vody. S nimi se do člunu namáčkli i jejich dobrá kamarádka Ali Longbottomová, dcera profesora bylinkářství, a Albusovi velmi matně povědomá, světlovlasá a růžolící dívka, která se představila jako Bonnie Macmillanová.

Loďky se na Hagridův povel samy odrazily od břehu a neslyšně klouzaly po hladké černé hladině. Albus nemohl odtrhnout oči od té nádhery před ním na útesu - bylo to fantastické!

Kdo Bradavice nikdy neviděl takhle z jezera, kde je měli jako na dlani se všemi jejich věžemi, hláskami, schodišti, nádvořími, průčelími a lákavými svítícími okny, v příjemné zářijové noci, za mléčného měsíčního světla, ostře se rýsující proti milionům hvězd, nemá šanci úplně pochopit, jak se Albus v tu chvíli cítil. Proč v tu ránu zapomněl na Zmijozel i na rodiče, vlastně úplně na všechno, a jen toužil procházet se po chodbách toho fantastického hradu, objevovat všechna jeho tajemná zákoutí a učit se kouzlům, jediným mávnutím hůlky zvednout těžkou pohovku, roztáhnout závěsy, aniž by se jich dotknul, přeměňovat papuče v králíky či srážet nepřátele paprsky rudého světla. Chtěl žít spolu s Bradavicemi a nejlepší na tom bylo, že mohl.

Nejraději by se vznesl z loďky a plachtil přímo k těm temným věžím, ale nebyl si jistý, jestli takové kouzlo vůbec existuje.

Ale kdoví, třeba ho vynalezne, až vystuduje.

"Hlavy dolů!" zavolal Hagrid z vedoucího člunu a sám se vmáčkl až ke dnu loďky. Ostatním (možná kromě Becky) stačilo jen trochu sehnout hlavy, ale Albus neudělal ani to. Vůbec mu nevadilo, že projel břečťanem, který ho šlehal do tváře. Ani že si ostatní musí myslet, že se zbláznil.

Projeli širokým tunelem a pak postupně vyskákali na chladný kamenný chodníček před velikou bránou. Hagrid zvedl obří pěst a pořádně zabušil.

Brána se sama od sebe se skřípěním otevřela a všem se naskytl výhled na toho nejvyššího (snad až na Hagrida) a nejpřísněji vypadajícího muže, jakého kdy viděli. Byl snědý, zahalený do čehosi, co připomínalo hrubý bílý ubrus, a úplně plešatý. Přejel prvňáky černýma podmračenýma očima a pak se obrátil k Hagridovi.

"Dobrý večer," pronesl hlubokým hlasem, takovým exotickým, mystickým, při kterém si nešlo nepředstavit nějaké africké šamany, posvátné ohně a dunění bubnů.

"Dobrej večír, profesore Kidrahu," pozdravil pokorně Hagrid. "Tak vám vedu letošní posily."

"Díky, Hagride. Tady si je vezmu na starost já." Důstojně pokynul studentům, aby šli za ním, a nikoho ani na okamžik nenapadlo neuposlechnout. Z profesora vyzařovala zvláštní aura někoho, koho se vyplatí respektovat a rozhodně nestojí za to si znepřátelit.

Takhle nějak táta popisoval Albusovi povahu profesorky McGonagallové, ale Albus si nedovedl představit, že by nějaká profesorka dokázala budit takový strach smíšený s neskonalou úctou, jako tenhle chlap.

Profesor Kidrah je převedl přes obrovitánskou vstupní síň, kam by se tátův dům vešel úplně bez obtíží, kolem vysokých dveří, za kterými se ozýval veselý hovor, do jakési malé místnůstky, kam se sotva namačkali. Albus s Rose si vyměnili zmatené pohledy. Copak nepůjdou do Velké síně?

"Počkejte tady, dokud pro vás nepřijdu," instruoval je profesor Kidrah. "Mezitím se zkuste trochu poupravit, ať si před zraky celé školy neuříznete ostudu. Vrátím se, až bude slavnostní Zařazování připraveno." S těmi slovy se vypařil.

"Jak vypadám?" obrátila se Rose okamžitě na Albuse.

"Normálně," pokrčil rameny. "Skvěle," opravil se, když zachytil její pohled.