Al Sev Potter a Hadi

Někdo se narodil hrdinou

Albus notnou chvíli jen lapal po dechu. Mrtvý. Další mrtvý přímo v Bradavicích. A může za to takový mrňavý kousíček...

Požírá duše. Do je ono. Až jich spolkne dostatek, vyroste a stane se z toho nezastavitelný mrak zla. Musí zařídit, aby to umírání přestalo!

Ve Vstupní síni se začínal hromadit dav. Ozývaly se výkřiky hrůzy. Tentokrát už to tak snadno neututlají, blesklo Albusovi hlavou. Vzápětí si vzpomněl na Jamese. On byl u té první smrti a dost ho to vzalo... Co když byl i u té druhé?! To už by se asi v životě nedal dohromady...

Naštěstí na sebe odpověď nenechala dlouho čekat. James se k němu prodral davem a sevřel ho v mamutím objetí, které mu podruhé vyrazilo dech - zčásti překvapenm a zčásti silou, kterou ho James drtil. "Bráško! Uf! Myslel jsem, že jsi to ty! Bráško, bráško, bráško..." Musel asi hodně ztratit nervy.

"Neboj se, jsem živý a zdravý," konejšil ho Albus. "Už je to dobré."

Kolemstojící lidi, které upoutal Jamesův výstup, si je zaujatě prohlíželi dál - určitě kvůli tomu slizu, kterým byli Albus s Malfoyem celí obalení. Malfoy si toho nevšímal. "Nevíte, kdo to byl?" zeptal se do prostoru.

Dlouho bylo ticho. Pak se odněkud zepředu ozval jakýsi kluk, bledý jako stěna. "Jack Eaton," odpověděl rozechvěle.

James cosi zachrchlal. Albusovi chvíli trvalo, než si uvědomil, kde to jméno už slyšel. James o něm mluvil, když se skláněli nad Pobertovým plánkem. Nebelvír z jeho ročníku. Museli spolu bydlet v ložnici. Vnitřnosti mu obalil chlad.

Pak mu došlo ještě něco. Jack byl jeden z těch, jejichž rodiče je nechtěli pustit do školy kvůli smrti profesorky Athleyerové. Takhle budou mít jen důkaz, že měli pravdu. Určitě se s tím budou ohánět na ministerstvu. Co když Bradavice zavřou?

On je přece jediný, kdo může to řádění zastavit! Najednou se cítil provinile, že tu jen tak stojí, když by měl bojovat se zlem. Užuž začal v hlavě spřádat plán útoku, když mu čáru přes rozpočet udělal profesor Kidrah.

"Pottere, Malfoyi," štěkl na ně, až oba nadskočili. "Smím vědět, od čeho jste tak špinaví?"

Albus ztratil řeč. Srdce mu spadlo až někam do kalhot. Tak, a je to! Neexistuje omluva pro to, kde byli - vlastně ano, ale copak by jim uvěřil? Jsou v háji!

"My jsme... Spadli jsme do jezera," pokusil se Malfoy zachránit situaci. "Zamotali jsme se do chaluh... Je to tam humus, za to určitě může obří oliheň..." I on koktal. To je konec.

"Pojďte se mnou," vyzval je Kidrah. Neochotně ho následovali do jeho kabinetu. Kde je Becky teď? napadlo Albuse.

"Nevím, co jste dělali, ale je mi jasné, že jste se přitom pohybovali v místech, kde nemáte co dělat," obvinil je Kidrah s výrazem, který jim naháněl strach. "Vy dva se poslední dobou chováte nanejvýš podezřele. Je mi jedno, co máte za lubem - stejně se to nestane. Jakmile u vás zaznamenám jediný záchvěv podezřelého jednání, automaticky máte trest na každé odpoledne celý další týden. Což mimochodem platí i teď."

"Ale pane!" pokusil se Malfoy protestovat.

"Žádné ale! Ve škole není bezpečno a vy dva to svým šmejděním jenom zhoršujete! Odteď neuděláte ani jediný krůček tam, kde nemáte, to si pohlídám. Ke svému trestu můžete nastoupit dnes v šest hodin. Záleží jen na vás, jak dlouho potrvá."

Jeho výraz nepřipouštěl žádné další námitky. Kluci poraženecky sklonili hlavy. "Ano, pane profesore."

"Vždyť se snažíme zachránit školu!" hudroval Malfoy celou cestu do zmijozelské společenské místnosti. "Zachraňujeme životy!"

"Kdyby ses mu to pokusil vysvětlit, jenom se ti vysměje," mračil se Albus. "Nebo hůř - napaří ti další týden."

"Co vůbec myslel tím ani krůček tam, kde nemáte? Podle školního řádu nemáme zákaz vstupu do té umývárny, jen se nesmí používat!"

"Četl sis školní řád na dobrou noc?"

"Móc vtipný."

Proběhli společenskou místností, jak nejrychleji dovedli, a svedli krátký souboj o to, kdo si zabere koupelnu. Vyhrál Malfoy a byl v té sprše nejmíň hodinu. Albus se mezitím převlékl aspoň do županu, aby si tím sajrajtem nezaprasil postel, a jen doufal, že sem nikdo nevleze.

Netrvalo dlouho a dovnitř strčila hlavu Becky. "Ale?"

Leknutím málem spadl z postele. "Becky! Tohle je chlapecká ložnice!"

"Zákaz vstupu tady není. Můžu s tebou mluvit?"

"Ehm, já... já mám na sobě jenom župan," pípl, rudý až za ušima.

"No a? Neboj, nekoukám na tebe." Nečekala na svolení a posadila se na Samovu postel. "Slyšel jsi o té smrti?"

"Jo," zahučel.

"Nemyslíš, že to má co dělat s..."

"Jo, myslím."

"Budeme něco dělat? Řekneme to někomu?"

"Ani náhodou! Nevěřili by nám."

"Fajn... A co Komnata? Dozvěděl ses něco?"

"Jo..." Albus jí ve zkratce převyprávěl všechno, co se tam dole odehrálo. Když skončil, přísahal by, že má její kůže o stupeň bledší odstín než předtím.

"Takže... tebe si vybral Zmijozel, abys Voldemorta zničil?"

"Už to není Voldemort. Je to jen... duše."

"Co budeš dělat?"

"Já nevím! Co můžu dělat? Jsem jen trouba ze Zmijozelu, nejsem táta, nejsem hrdina!" Zajel si rukama do vlasů. Všechno to bylo postavené na hlavu.

Becky dlouhou chvíli mlčela. Už ho to začínalo štvát, ale pak konečně prolomila ticho. "Něco ti teď povím. Nikdy jsem to nikomu neřekla, ale koukám, že ty to potřebuješ. Já si přesně tohle říkala celej život. Napadlo tě někdy, proč mám příjmení po mámě? Tátu jsem nepoznala. Byl to prý nějaký vlivný kouzelník a dost brutálně mu to s mámou neklapalo. Máma mě vychovávala sama a navenek se vždycky snažila tvářit, že se nic neděje. Jenže...je to hrůza. Nezvládá to. U nás doma to vypadá jako po bitvě. Máma pracuje vždycky jenom chvilku, než ji vykopnou a musí zas dlouho hledat práci. A víš, jak to řeší? Pije. Vždycky se ožere a já se pak krčím schoulená jako ježek ve svým pokoji, aby mě nezbila. Nikdy jsem neměla odvahu něco udělat. Někomu o tom říct. Nebo si s ní o tom jenom promluvit. Bála jsem se jí. Vím, že mě má ráda, ale stejně se jí bojím. Proto mám pořád pocit, že jsem srab. Proto jsem si chtěla dokázat, že mám taky odvahu. Já nejsem hrdina. A když se dívám na tebe, chápu proč. Někdo se prostě nenarodil pro to, být hrdina. Já se nenarodila pro to, abych byla nějak odvážná. Já se s tím musím smířit. Prostě to tak je. Ale ty... Máš pocit, že nemáš na výběr, že musíš být odvážný za každou cenu, a přitom si myslíš, že té odvahy nemáš ani ždibec. Jenže Ale, odvaha není jenom výsada Nebelvírů. Ty ses narodil pro to být Zmijozelův dědic. Ty to máš v sobě."

Albus na ni zíral s otevřenou pusou. Nikdy by neřekl, že se z ní může vysypat takový motivační proslov.

"Díky," dostal ze sebe jenom.

"Nemáš vůbec za co," zazubila se. "A víš co? Ten trest je nefér. Dostanu tě odtamtud. Paulinne zná dost dobrých kouzel. Místo toho můžeš bojovat se zlem. A když tě u toho Kidrah chytí, tak jen uvidí, že to, co děláš, je pro dobro celé školy. Platí?"

Klaply dveře od koupelny. "Jé, Pottere, ty tu máš návštěvu," protáhl Malfoy tónem, který nepřipouštěl pochyby o tom, co tím myslí. "Tak to pardon."

Albus vstal. Byl nabitý novým odhodláním. Pohlédl Becky zpříma do očí a usmál se od ucha k uchu. "Platí."

_________________________

Mimochodem, ten obrázek je James - Albus nenosí brejle :D