Al Sev Potter a Hadi

Dobytkem býti

První lekci si Albus domluvil na neděli a celý zbytek týdne žil v podstatě jen pro ni. Jistě, na hodinách dával pozor - Kidrah se je konečně pokusil naučit nějaké zaklínadlo a Albusovi se ho dokonce povedlo zvládnout ještě do konce hodiny -, ale zbytek času trávil hlavně v knihovně vyhledáváním starých alchymistických knih a vstřebáváním inspirace. Becky napřed protestovala, ale pak si zvykla, že se musí obejít bez kamarádovy ustavičné podpory.

No, vlastně v té knihovně nehledal jen lektvary. Objevil pár knížek o hlasech bez těla, neviditelnosti a otiscích kleteb, ale v žádné z nich nenašel nic, co by mu nějak pomohlo s jeho problémem. Pořád totiž nechápal, proč ten hlas slyšel jen on a Malfoy ne. Z představy, že má nějaký zvláštní dar slyšet mrtvé, se mu obracel žaludek.

Ale to je taky blbost. To jméno - "Potter" - to přece Malfoy slyšel. Nic nedávalo smysl.

V něčem mu však ty knihy stejně pomohly. Jak se nořil hlouběji do jádra věci, zjišťoval, že možná tuší jistou... hmm... osobu, na kterou tohle celé pasuje. To ho donutilo půjčit si pár novějších knížek o dějinách Bradavic a kouzelnické Británie, které si četl v posteli s baterkou. (Netušil, jak mohla fungovat, ale fungovala.)

Když dorazil na místo, hlavou se mu honila podivná směs chemických vzorců a neprominutelných kleteb. Oklepal se a změřil si pohledem prázdnou zeď před sebou.

Podle těch knih byla takhle komnata zničená, ale Snape řekl tady, tak tady. Asi to tu opravili.

Nadechl se a začal přecházet sem a tam. Chci místo, kde mě profesor Snape bude moct učit lektvary, opakoval si v duchu jako mantru. Když obešel kolečko potřetí, zvedl hlavu. Ze zdi na něj zíraly dveře. Ušklíbl se a vzal za kliku.

Sotva se ocitl uvnitř, ze rtů mu odletělo obdivné "Žjóó!"

Komnata nejvyšší potřeby byla prostornou, zeleně osvětlenou kamennou místností, jejíž stěny kompletně zakrývaly police se všemožnými i nemožnými přísadami, náhradními lahvičkami a knihami. Uprostřed se rozkládalo prostorné ohniště a na něm ten největší kotlík, jaký kdy viděl. Z protější zdi na něj z velikého obrazu shlížel profesor Snape a poklepával prsty o rám.

"To je dost," ušklíbl se na uvítanou. "Vytáhni papír a brk. Budeš si psát přísady."

Albus sám sobě nevěřil, ale nikdy nezažil lepší vyučovací hodinu. Diskutoval s profesorem, řídil se jeho moudrými radami a dmul se pýchou, když si vysloužil pochvalné přikývnutí za nějaký vlastní inovativní postřeh. Měl úžasný pocit, že se se Snapem učí navzájem - připadal si konečně výjimečný, konečně něco doopravdy uměl. Pod rukama mu vzkvétal ten nejúžasnější výtvor, jaký kdy stvořil. Když byl hotový, cítil se šťastně jako málokdy předtím.

"Dobrá práce," ohodnotil profesor jeho pomalu pobublávající žlutou tekutinu se stříbrnými výpary. "Tenhle lektvar se obvykle vyučuje až v pátém ročníku na NKÚ a většina těch zabedněnců, co to dělali, nikdy nedokázali takhle přesně vystihnout požadované vlastnosti. Teď ještě vyzkoušíme účinek. Tušíš, co to dělá?"

"Vím," pochlubil se Albus nadšeně. Bez mrknutí oka si nabral lahvičku a vypil ji. V mžiku měl na hlavě tak obří býčí rohy, že se převážil a pořádně se praštil hlavou o kotlík.

Snape se očividně bránil smíchu. "No, pěkné. Měly být výrazně menší, ale tohle taky ujde."

"To není fér!" prskal Albus, zatímco se marně snažil narovnat. "Vystřelil jste si ze mě!" 

"No co, zkus si tvrdnout léta na obraze v ředitelně. To jednoho donutí chtít se aspoň jednou zasmát. Co sis myslel, že to je?"

"Myslel jsem, že mi narostou netopýří křídla," přiznal Albus neochotně.