Al Sev Potter a Hadi

Vzhůru dolů

Košťata byla úplně a naprosto k ničemu. Vlastně byla spíš na překážku. Díra se po chviličce změnila v jakousi skluzavku, změnila směr a oni to nečekali, protože neviděli ani na špičku vlastního nosu, a tak se o ni rozbili. Celý zbytek jízdy absolvovali s takovým bolehlavem, že z toho málem omdleli. Pak je to vyplivlo na jednu hromadu a mysleli, že už se v životě neposkládají dohromady.

"Asi jsem si zlomil vaz," oznámil Malfoy skuhravě.

"Nesnáším košťata," zahučel Albus. 

"To byl fakt bezva nápad! Koho to napadlo, brát košťata? Mělo nás napadnout, že je to skluzavka! Takhle jsme jenom spadli hlavou napřed!"

"Mrmm."

"Slez ze mě, prosím tě."

S námahou se rozpletli a vyškrábali na nohy. Obě košťata byla zpřelámaná jako větve na zátop. Malfoy zaklel tak sprostě, že si Albus ani nebyl jistý, jestli vůbec takové slovo existuje. "Teď jsme tu dole uvízli! A nikdo nás neuslyší!"

"To je ten nejhorší trest. Být uvězněný v podzemí s tebou," prohlásil Albus. "Měl jsi to nechat na pokoji!"

"Nemáš být hadí jazyk!"

"Nemáš se motat do věcí, do kterých ti nic není!"

"Nemáš být -" V tu chvíli se Malfoyovi nějak povedlo uklouznout a svalil se na zem. "Bezva!" vykřikl zlostně.

Albus rozsvítil hůlku a rozhlédl se kolem. Byli v jakémsi temném tunelu plném slizu, kterým byli oba po tom pádu úplně obalení. Bylo to nechutné.

"Měli bychom jít," kývl hlavou směrem dál do tunelu. Malfoy to nijak nekomentoval, jen taky rozsvítil hůlku a společně se vydali do neznáma.

Po chvíli narazili na nějaký zával. Na obrovskou hromadu suti, která jim blokovala cestu dál.

"No super. Ani se tam nedostaneme," prorokoval Malfoy. Očividně měl čím dál horší náladu.

Albus to nevzdával tak snadno. Když už jsou tady, přece se neotočí a nepůjdou zase rychle hledat cestu zpátky. Namířil na barikádu hůlkou a hledal slabé místo. Než však stihl něco najít, objevilo se světlo. Nahoře v otvoru, který musel někdo proházet, poskakovalo maličké světélko, jako by je vybízelo, aby šli dál. Albusovi poskočilo srdce.

"Foxi!" Div že se nerozesmál úlevou. Ani si doteď neuvědomil, jaký měl strach, ale všechen teď byl ten tam. Měl tu přítele, který ho před vším nebezpečím ochrání.

"Cože?" zeptal se Malfoy nechápavě. Ale to už se Albus drápal nahoru a protáhl se na druhou stranu. "Pojď!" zavolal na svého spolužáka. Chvíli bylo slyšet jen supění a podrážděné brblání, pak se Malfoy prokulil za ním a mračil se jako bouřka.

Při pohledu na světélko se zarazil. "Co to..."

"Kamarád," mávl Albus rukou. Byl v až nehorázně dobré náladě. Otočil se a div že neodtančil pryč. Malfoy šel za ním a jen kroutil hlavou s výrazem jsem-tu-uvězněný-s-bláznem.

Tunel byl otravně dlouhý a pořád se klikatil. Po chvíli už se i Albusovi ze všech těch zákrut motala hlava. A pak, když už mysleli, že někde špatně zabočili a budou tu bloudit do konce života, objevila se před nimi pevná zeď. Vypadalo to jako dveře. Dva propletení hadi jako zámek. Oči jim smaragdově zářily. Albuse zamrazilo - působili, jako by měli každou chvíli ožít a vrhnout se na ně.

"Řekni jim, ať uhnou," poradil mu Malfoy.

"Otevřete," zasyčel Albus. Ani to nebylo tak těžké. Hadi opravdu ožili; rozpletli se a uvolnili jim cestu. "Až po tobě," uklonil se Albus Malfoyovi.