Al Sev Potter a Hadi

Nebezpečné pergameny

Albus usnul až někdy po půlnoci, pokud mohl soudit. Ta postel byla tak pohodlná - nikdy by netušil, že i Zmijozel má měkké matrace, ve kterých se leží jako v bavlnce. Nebylo tedy divu, že když se ložnicí rozdrnčel budík (nevěděl, kdo měl tolik prozíravosti, ale v duchu mu tajně blahopřál, protože jinak by před polednem ani neotevřel oči), připadal si, jako by se do ní propadal hlouběji. Tím spíš se mu nechtělo vstávat. Teda až do chvíle, kdy někdo prudce roztáhl závěsy a chrstl na něj plný džbán vody.

Albus vyletěl jako raketa a zběsile se rozhlížel po viníkovi.

Celá ložnice burácela smíchy. Malfoy důstojně odložil džbán na noční stolek a prohodil: "Tak co, dáš si dneska ranní sprchu, Seve?"

Albus byl vzteky bez sebe a tady navíc nebyli žádní učitelé, takže se jednoduše odrazil, popadl ho za krk a skolil k zemi.

Měl trénink ze cvičných bitek s Jamesem. Teď blahořečil rodičům, že je napadlo, aby měl staršího bratra. Malfoy neměl na kom trénovat a i kdyby se čirou náhodou s někým porval, utekl by vzápětí s brekem za tatínkem. Takže jen hekl a začal kolem sebe nazdařbůh mávat rukama jako holka.

Albus ho s úšklebkem pořádně praštil do břicha a vyhoupl se na nohy dřív, než mohl kdokoli z vyjevených přihlížejících zareagovat.

"Zabírám si koupelnu," obdařil je širokým úsměvem, popadl oblečení a vypařil se.

Důkladně za sebou zamknul a vypustil z plic vzduch tak dlouze, že měl pocit, jako by se mu scvrkly.

Jo! Majznul Malfoye! To má za to! Měl dostat ještě víc.

Albus roztáhl pusu od ucha k uchu a přistoupil k zrcadlu.

Viděl v něm malého hubeného kluka s rozcuchanými havraními vlasy a zářivě zelenýma očima, ne Harryho Pottera. Ne neohroženého Nebelvíra, co zachránil svět, ale naivního chlapečka, co dal ránu svému spolužákovi.

Povzdechl si.

Neměl tu kartáček na zuby, takže jenom hodil oblouček, usušil se a převlékl do suchého hábitu. Táta ho dávno naučil uvazovat kravatu, ale... Dlouho stál před zrcadlem a ten stříbrozelený provázek jen držel v ruce. Moc se mu nechtělo dávat si to na krk. Je to jako cedule: Pozor, Zmijozelák.

"Jsi fakt magor, Albusi Pottere," zaškaredil se na svůj odraz v zrcadle a zavázal ji.

Hodila se mu k očím. Jak příznačné.

Aspoň si vypláchl pusu ústní vodou (doufal, že je v základní výbavě a není nikoho z jeho spolubydlících) a se zadrženým dechem pomalu odemkl dveře.

Nikdo je okamžitě neotevřel tak prudce, že by Albus odletěl do umyvadla, a tak vzal za kliku a otevřel je sám.

Upřely se na něj čtyři páry očí. Vzápětí Bruno vyskočil, prosmýkl se kolem něj a zabouchl za sebou. Bylo slyšet pleskání kapek do záchodové mísy.

Albus bez jediného pohledu na své spolubydlící téměř vyběhl z ložnice.

Nevěděl, jestli už Becky šla na snídani, ale předpokládal, že by na něj snad počkala. Taky nevypadala zrovna nadšeně, že musí být v ložnici s holkama. Pro jistotu několikrát přejel společenskou místnost očima a důkladně pohledem prozkoumal každé zaplněné křeslo. Několik lidí tu taky čekalo na své kamarády, dospávalo nebo si znuděně povídalo, ale Becky nikde neviděl. Hodlal sebou plesknout do ošoupaného křesla u krbu, jenže v tu chvíli se vynořila z jiného, které považoval za prázdné. S její velikostí to byl div.