Al Sev Potter a Hadi

James má plán (no potěš)

Navzdory tomu, že teď měl po boku pomocnou detektivku, se Albus s řešením té zatracené hádanky nijak zvlášť neposunul. Ještě párkrát se pokusil vypáčit ze Snapea, co ví, ale profesor z obrazu vždycky ledovým hlasem odmítl vypovídat a celá jeho lektvarová lekce potom stála za prd, takže toho radši nechal. Becky do něj sice hučela, ať vyzkouší tohle a tamto, ale byly to většinou takové blbiny, že věděl, že z toho nic nebude, a ani to nemusel zkoušet.

Aby toho nebylo málo, doráželi na něj nepřátelé ze všech stran. Už si sice tak nějak zvykl, že ho James okázale přehlíží, ale tady šlo spíš o nepřátele uvnitř. Jednou se vrátil z knihovny a našel nad svou postelí viset Bertíka pověšeného za zadní, kroutícího se a pištícího, až z toho bolely uši. Malfoy byl sice srab a pitomec, ale že by se snížil až k týrání zvířat, to by ho ve snu nenapadlo. Nakonec se však ukázalo, že to nebyl Malfoy, nýbrž Nott. Malfoy ho jenom nezadržel, když viděl, jak se s pomocí Medúsy a Hydrolíny pokouší fretku chytit a svázat.

"Proč s tím sakra začínají ještě oni?!" hudroval, když o tom vykládal Becky. "Vždyť jim nic nedělám!"

"Medúsa je podle vlastních slov nejlepší v lektvarech," prskla Becky. "A ty jí to trochu kazíš. A krom toho se ta jejich parta nějak nepohodla s pár Orlama, co se kamarádí s tvojí sestřenkou."

Albus vytřeštil oči. "Takže se jim mstí přese mě? A to jim to nepřijde trapný?"

"Nikdy neměli přílišnou logiku," pokrčila Becky rameny. "Mně taky dělají dusno. Už ti někdy někdo napatlal kečup na postel? A to jsem jim jenom řekla, ať drží huby a nechají mě spát. Teď mě tak napadá, že se přes tebe možná spíš snaží pomstít mně..."

Takže měl o starost navíc, jako by jich snad i bez toho neměl dost. Malfoy se ovšem taky nedal zahanbit, i když ten spíš preferoval slovní pomstu. Stávalo se častěji, než bylo příjemné, že Albus procházel společenskou místností nebo Velkou síní a málem vrazil do skupinky starších Hadů, kteří si o čemsi špitali a v jejich středu - jaké překvapení - se předváděl Malfoy, často i s Azraelem. Když se kolem nich pokusil nenápadně projít, Malfoy na něj křikl nějaký posměšek, většinou něco typu "Bacha, Seve, honí tě strašidla, bububu!" Jednou ho dokonce zaslechl Protiva a vzal si jeho slova k srdci, takže Albus pak musel prchat přes půlku hradu, zatímco po něm školní strašidlo házelo smradlavé kuličky a ječelo "BUBUBUBUBU!"

Zkrátka báječnej život.

Jedné noci, to bylo zrovna když mu Claudius nasypal do bot mravence a on strávil nejmíň hodinu jejich vyklepáváním venku na trávník a pak se zabarikádoval v posteli a vyčerpáním usnul téměř hned, se zčistajasna probudil kolem půlnoci a věděl, že znovu už prostě neusne. Chvíli přemýšlel, pak vstal, oblékl si župan a potichu, aby nevzbudil nežádoucí obecenstvo, se vykradl do společenské místnosti. Měl v plánu se zabořit do křesla a číst si nějakou knihu o lektvarech, ale sotva vešel do spoře osvětlené místnosti, došlo mu, že to není nejlepší nápad. Na jednom z větších křesel se rozvalovali Gabriel le Clerc s tou prefektkou a tiskli se k sobě, až to vypadalo, že srostli dohromady. Albus kvapně odvrátil pohled a bez dalšího přemýšlení vyklouzl ven na chodbu.

Až když se za ním zaklaply dveře, uvědomil si, že je v noci venku z ložnice a že jestli ho někdo chytí, bude mít školní tresty až do Vánoc. Ale do postele se vracet nechtěl a společenka už vůbec nepřicházela v úvahu, a tak odsunul pochyby stranou a vydal se na noční procházku.

Asi se musel praštit do hlavy, protože to bylo to nejnebezpečnější, co mohl udělat, a on to dělal bez mrknutí oka jako samozřejmost. Není náměsíčný? Nebo ho někdo ovládl nějakou kletbou! Takové věci mu našeptával nějaký zasutý hlásek v jeho hlavě, ale on mu nepřikládal sebemenší váhu. Prostě šel. Byl tišší než myška. Kdyby tu někdo byl, uslyší to a schová se.