Žít

Čerti v pekle

Další díl je tady. Ten je hlavně o popisech, takže doufám, že vás neodradí od čtení. Pěkné počtení a pěkný zbytek středy 😘 Katy

Zase pondělí. A zase škola. Je květen takže alergie nastupují jako na běžícím páse jedna za druhou. To znamená, že můj nos vypadá jako velká rudá bambule, oči jsou spíš červené důlky a hlas mám jako úchyl v tmavé uličce.

Po dostatečném probuzení (20 minut od zvonění budíku) se došourám do koupelny a pohlédnu na odraz v zrcadle. Tohle že jsem já?

Pokouším se zakrýt kruhy pod očima a zamaskovat červený nos. Ale dopadá to tak, že kruhy jsou ještě výraznější a nos mi akorát víc napuchne. Hůř vypadat nemůžu.

Obléknu na sebe první kalhoty a triko, co najdu. Hodím batoh na rameno a vyrážím do školy. Mám to dohromady asi 30 minut cesty přes pole a lesík. Takže nos ani oči si moc neodpočinou.

Do školy dorazím o 25 minut dříve než je nutné. Proč já vstávám tak brzo?

Postupně se do třídy začínají nahrnovat moji milovaní spolužáci. Já jako ten správný outsider sedím úplně vepředu v lavici hned před tabulí. Mě by to ale ani nevadilo. Kdyby ovšem neplatilo pravidlo, že musí sedět v lavici kluk s holkou. Já sedím s tím nejhezčím klukem že třídy. S Georgem. Je to hnědovlasý manekýn. Je menší postavy a ani ne moc vypracovaný. Ale všechny holky letí na jeho účes, úsměv a způsob jakým se chová. Dokáže si každou omotat kolem prstu. Kromě mě, já jsem imunní vůči jeho oblbovacím schopnostem.

George má vždy za zadkem skupinku poslušných sluhů. Mikea, Steveho, Johna a Marca. Poslouchají ho na slovo a dělají vše pro to, aby se mu zalíbili. Mám pocit že by pro něj i z okna skočili.

To byl ďábel z Marsu a teď přijde ďáblova žena z Venuše. Kimberly je ta největší fiflena na škole. Je to dlouhonohá blondýnka. Tomu co nosí na sobě se ani oblečení říkat nedá. Spíš to jsou volně poskládané kousky látky. Jak už jsem naznačovala. Tahleta umělá Barbie chodí s narcisem Kenem. Ti dva se vážně hledali. Spolu tvoří pár, který pohledem dokáže doopravdy vraždit.

Zbytek třídy jsou buď šprti, nebo tišší povahy, které jsem se ani neobtěžovala blíže poznávat.

Dnešek byl jeden z těch úplně obyčejných dnů. Řev v hodinách, řev o přestávkách, věčně se oblizující páry na chodbách, hnusný oběd a cesta domů.