Žít

Chápavá

Celé dopoledne kreslím, sice s rukou v sádře ale zas tak špatné to není. Kreslím různé páry, západy slunce a další pozitivní a zamilované obrázky. Všechno jsou to černobílé náčrtky ale já je vidím všechny hned v barvách. Vůbec všechno se mi zdá barevnější. Pořád se usmívám a pobrukuju si.

"Co to s tebou je? Jakto, že máš tak dobrou náladu, když máš ruku v sádře?" podívá se na mě mamka podezřívavě po obědě.

"Nic se mnou není, jenom mám prostě dobrou náladu. K tomu potřebuju důvod?" usměju se na ni a pomůžu ji sklidit že stolu.

"No normálně lidi mají důvod k tomu být šťastní." kývne, vezme ode mě další talíř a strčí jej do myčky.

"No tak nejsem normální člověk." sladce se usměju a zmizím k sobě do pokoje. Zahrabu se do svých peřin a popadnu mobil do levé ruky. Pravou sice můžu tak jemně črtat obrázky ale s prsty moc pohybovat nemůžu. Hned jak mobil držím mi zavibruje v ruce. Píše anonym.

A.anonym: Ahoj kde jsi byla? Proč jsi nebyla ve čtvrtek a pátek ve škole?

Daph.loor: To by jsi mohl vědět, když mě sleduješ. 😂

A.anonym: Ano, sleduji tě. Ale jenom ve škole. Asi by sis všimla kdyby ti byl pořád někdo v patách. I když já umím být dost nenápadný. Tak kde jsi byla?

Daph.loor: To máš asi pravdu. A byla jsem v nemocnici. Trefil mě tenisák a spadla jsem si na ruku. Takže sádra.

A.anonym: Chudinko. A bolí tě to pořád? Mohl bych nějak pomoct?

Daph.loor: Ne už to skoro nebolí, a pomůžeš mi tím, že se se mnou sejdeš naživo.

A.anonym: To jsem rád, že už to nebolí. A ne, nesejdu se s tebou. Možná v budoucnu, ale teď ne.

Daph.loor: Zítřek je taky budoucnost.

A.anonym: Ty víš jak to myslím...

Daph.loor: Jo vím. Já to musela zkusit.

A.anonym: Jinak nemůžu pomoct?

Daph.loor: Myslím, že ne.

A.anonym: Půjdeš v pondělí do školy?

Daph.loor: Jasně že jo.

Už nepodepíše. Chvíli si ještě něco prohlížím na mobilu ale pak už zapnu zapnu rádio a poslouchám hudbu. Nechce se mi nic dělat a tak jenom ležím a kroutím se do rytmu písniček. Po nějaké době ke mně vtrhne mamka a zaječí aby přeřvala hudbu: "Hej, nějaký klučina stojí ve dveřích a chce s tebou mluvit!"

"Co jsi říkala?" zeptám se, když ztlumím hudbu.

Mamka se zamračí a naštvaným hlasem zopakuje: "Ve dveřích stojí klučina a chce s tebou mluvit."

"To bude Marc!" vyhrknu zděšeně a vrhnu se ke skříni. Vyhrabu z ní co nejhezčí oblečení, ale zase ne slavnostní. Prostě něco na ven. Krásně upravené hromádky jsou po mém náletu zdecimované, jako po projetí tankem.

"Uklidni se, vypadal, že má času dost." ušklíbne se mamka a se smíchem odejde z pokoje. Doufám, že mě před ním moc neztrapní.

"Ahoj Daph, sluší ti to." řekne jakmile dokončí kontrolu mého outfitu a naše oči se střetnou. On má na sobě kraťasy a tričko. Jeho vlasy jsou rozcuchané ale ne neupravené. Jako vždy mu to sluší.

"Děkuji, tobě taky." usměju se a kouknu na mamku s výrazem: a nechceš nás tu třeba nechat samotné?

"No nic tak si to užijte, já jdu pracovat na zahradě. Ráda jsem tě poznala Marcu." řekne s úsměvem, jakoby přesně věděla o co ji prosím. Mám ji ráda, vždy mě chápe.

"Já vás taky, nashledanou." dodá ještě Marc a pak už mě vytáhne do čerstvého podvečerního vzduchu.

Procházíme se po parku a mlčíme. Asi se oba bojíme, že tuhle hezkou chvíli zkazíme. Držíme se za ruce. Jdu tam kam mě vede. Věřím mu.

"Zavři oči." pošeptá s natěšeným výrazem v očích když dojdeme ke konci parčíku.

"Dobře." uchechtnu se a zavřu je. Cítím jak mě jemně táhne dopředu a tak se pomalým krokem rozejdu. Mám silné nutkání oči otevřít, ale kvůli němu musím odolat.

Jdeme dost dlouho, řekla bych tak deset minut. Přes víčka rozeznáme, že už se smráká. Vejdeme do zatáčky a do zavřených oči mě praští silné světlo. Nejspíše zapadající slunce.

"Už můžu zlatíčko?" zeptám se a rukou v sádře ukážu na své oči.

"Ještě vydrž minutku," vyjekne a pustí moji ruku "teď tady chvilku stůj, a až řeknu, tak je můžeš otevřít."

"Dobře." zasměju se. Slyším jeho kroky. Taky nějaké hrkání a cinkání.

"Au!"

"Bože, jsi vpořádku?" leknutím málem vyskočím, ale oči stále držím pevně zavřené.

"Jo vpohodě. Můžeš otevřít." řekne s klidem a náznakem smíchu. Asi si ze mě dělal blázny. Povolím víčka a zvědavě je rozevřu. To co spatřím, mi vyrazí dech.