Žít

Zmatek

Klap klap klap. Přibližující se kroky mě proberou.
Hlava mi třeští a cítím, že mi na spánku zasychá krev. Ležím na břiše. Kroky se zastaví těsně za mou hlavou. Zavřu oči. Snažím se zakrýt svou paniku. Zklidňuji svůj dech až se může zdát, že jsem stále v bezvědomí. Na ruce ucítím dotek. Nejprve mi neznámá přetočí ruku a položí mi ji podél těla. Ruce se odtáhnou a já uslyším cvaknutí hrdla lahvičky a šplouchání nějaké tekutiny. Pak ucítím chladivě mokrý kapesník jak mi jím potírá celý obvod bicepsu. Začínám ještě víc panikařit. Mám co dělat abych udržela klidný dech. Vůbec netuším co to má znamenat. Ruce i s kapesníčkem se opět odtáhnou. Chvíli je ticho. Slyším jenom tlukot svého srdce a svůj dech.
Bzzzzzzz. Zničeho nic se ozve zvuk strojku. Zní to jako...., jako. Vybavuji si, jak jsem jednou šla v obchodním domě a slyšela podobný zvuk. Mísil se se zvukem dobré hudby. Následovala jsem ho a došla jsem až k posprejovanému tatérskému salónu. Ta holka mě chce tetovat!? Roztřesou se mi nohy. Už se nesnažím zakrývat svůj strach. Sice jsem vždycky chtěla tetování, ale takhle? Otevřu oči. Hledám něco co by mi mohlo pomoct, ale vidím jenom prázdnou chodbu. Pak si něco uvědomím. Vůbec nevím co mi chce vytetovat. Zvuk se přibližuje. Moje zvědavost přemůže strach. Opět pevně zavřu oči. Nebudu sebou cukat ani kdyby to sebevíc bolelo! Nevidí mi do obličeje, tak se kousnu do rtu a čekám na první dotek jehly. Když přijde, jsem dokonale připravená. První tahy jsou pomalé a nejisté. Zřejmě se ujišťuje, jestli mě bolest nevzbudí. Následují jisté a velmi bolestivé tahy. Mám často chuť vykřiknout ale pokaždé se kousnu do jazyka až ucítím v ústech pachuť krve.

Může to být hodina nebo třeba jenom deset minut co se jehla konečně pustí mé rozbolavělé kůže. Kapka potu mi steče z čela a zabloudí do mých vlasů rozprostřených na podlaze kolem mé hlavy. Opět ucítím vlhký kapesník. Oddechnu si. Nevím jestli bych to ještě chvíli vydržela. Cítím jak mi kapesníčkem omotává mé nové tetování. Je po celém obvodu mého bicepsu. Nejspíš to budou nějaká slova, protože i přes rachot strojku jsem slyšela jak si je moje tatérka odříkává. Můj zmatek ještě naroste, když ucítím jak mě hladí po vlasech a šeptá. "Jsi silnější než si myslíš." Pak už slyším jen vzdalující se klapot podpatků.

Bezvládně ležím ještě dlouho potom co kroky zmizí v dálce. Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Opět mě šikanují, někdo mi ukradl obrázek, Marc je nemocný a nemůže mě teď ochránit, Sam mě opustila, anonym zůstává anonymem, mám bludné a šílené představy, někdo mě tetoval. Z těchto věcí je pouze ta poslední pozitivní. I když kdyby ve mě ten člověk vážně věřil, nepředstavil by se mi, neřekl by mi proč a co mi chce tetovat? Jsem neskutečně zmatená.