Žít

Malé kroužky

"Drž mě za ruku dál prosím." šeptá mi do ucha při objetí. Málem se rozbrečím. Je pěkné mít někoho, na koho se můžu spolehnout. Někoho, kdo mě za každou cenu ochrání.

Je sobota. Včera mě pustili z nemocnice. Jsem sice pořád zesláblá a nemůžu si navyknout na normální stravu,(znáte jídlo z nemocnic) ale můžu být s ním a to mi vynahradí úplně vše. Byl tak laskavý a nechal mi včerejšek abych byla se svou rodinou. Byl sice zdrcený, že musí ještě den čekat ale on je prostě zlatíčko a ten den ještě přetrpěl beze mě. V nemocnici za mnou nebyl. Nemělo to smysl, byla jsem tam tři dny. Mám zlomenou ruku a pěkný monokl, ale to doktory nezajímalo tak jako můj mozek. Byla jsem za ty tři dny připojena na tolik hadiček kolik jsem ještě v životě ani neviděla. Musela jsem vyplňovat snad sto testů a odpovídat na tisíc otázek. V závěrečné zprávě bylo uvedeno, že jsem naprosto zdravá a můj záchvat mohl být způsoben pouze bolestí a šokem. Já sama si myslím, že to je hovadina a to co se se mnou děje je něco víc. Nehodlám to ale nikomu říct, dokud sama nepřijdu na odpovědi k mým otázkám.

"Tak co? Kam půjdeme teď?" zeptám se s úsměvem od ucha k uchu.

"No, už jsme byli na kafe, zmrzlinu, v parku i ve městě. Kam by jsi ještě chtěla?" pohlédne na mě povzbudivě a v očích má výraz říkající, vymysli si cokoliv já budu vždy s tebou. Je tak obětavý. Nikoho lepšího si nemůžu přát. Je to můj úplně první kluk a myslím, že to spolu budeme táhnout dlouho.

"Vzhledem k tomu, že už je kolem páté," řeknu a kouknu na hodinky "tak bychom mohli třeba do kina."

"To je skvělý nápad." vyhrkne a už mě táhne ke kinu. "Nevíš co dávají?" zeptá se ještě přes rameno.

"To vážně netuším." pokrčím rameny a přidám do kroku aby mi náhodou neutrhl ruku.

"Nevadí, ať to bude jakákoli hovadina, tak budu aspoň s tebou." mrkne na mě, a ohleduplně zpomalí krok.

Dojdeme ke kinu a hned projíždíme očima program dnešního večera. Dávají samé animáky.

"Tak půjdeme na Hodného dinosaura ne?" koukne na mě a rozesměje se.

"Jo." Jde vidět, že tuhle odpověď vůbec nečekal. Zarazí se a vrhne po mně zmatený úšklebek. Jeho výraz je nesmírně komický. Nakonec se oba smějeme na celé kolo a kolemjdoucí nás pozorují jako dva blázny. A my blázni jsme, ale do sebe. Nakonec Marc koupí dva lístky na Hodného dinosaura a už si to šineme do sálu. Pět minut před začátkem promítání jsme v sále my dva a další tři pětileté děti v první řadě. Máme vlastně celé kino pro sebe. Po celé promítání mám hlavu opřenou o Marcovo rameno a tisknu mu ruku. On mi stisk opětuje a ukazováčkem mi na stehně opisuje malé kroužky. Mám co dělat abych se u filmu nerozbrečela. Je tak smutný. Když Marc uvidí moje lesklé oči od neukápnutých slz, obejme mě kolem ramen a políbí mě do vlasů. Já mu zabořím obličej do ramene. Je to tak příjemný pocit, že nemám ponětí o čase. Zvednu hlavu až když mě Marc pohladí podél celých zad a začne se pomalu vykrucovat z mého objetí.

"Zlatíčko už končí titulky, měli bychom jít."

"Dobře." řeknu otráveně a neochotně se ho pustím.

"Pojď doprovodím tě domů." chytí mě kolem pasu a bok po boku jdeme směrem ke mně domů.

Čas se zastaví před domovními dveřmi při našem polibku. Trvá dlouho a je sladký. Marcovi rty chutnají po jahodách. Nechci tu chuť opustit ani na minutu. Nakonec se ale oba neochotně odtáhneme.

"Tak já na tebe zítra zazvoním, jo?" usměje se a zahledí se na mě svýma nádhernýma očima. 

"Ano. V kolik asi?" opětuju mu hluboký pohled do očí.

"Asi až k večeru. Tak kolem šesté může být?"

"Jo jasně." přesvědčím, vlepím mu letmý polibek na rozloučenou a vběhnu do domu.

Večer jdu spát s myšlenkou na zítřek. Na to jak mi chybí a na jeho polibky a doteky. Je to slastný pocit a krásně se s ním usíná.