Jdu. Já jdu. Stále jdu. Ta chodba je snad nekonečná. Nešla jsem tady už? Sakra kde to jsem? Už mě z té chůze bolí nohy a přitom jako bych se nepohla z místa.
"Hej!" ozve se za mnou a já sebou trhnu. Ten hlas je tak nelidský. Bojím se otočit. Do myšlenek se mi zpět vkradou odporné postavy z mých snů. Teď ale ve snu nejsem nebo ano? Roztřesenou rukou se štípnu do stehna až se bojím že protrhnu látku kalhot. Bolí to jako čert. Tohle nemůže být sen.
"Kdo jsi?" zeptám se rozechvělým hlasem. Ani se nesnažím zakrýt svůj strach.
"Hej, jsi tu se mnou!?" uslyším na odpověď skuhravý skřek. Jakoby mě prosil o pozornost. Vynucuje si ji svou zoufalostí a nadpřirozeností. "Hej, jsi v tom se mnou!" To už nebyla otázka. Přinutím se pomalu otočit. Oči mám pevně sevřené dokud se neotočím o sto osmdesát stupňů. Ruce mám zatnuté v pěsti až se mi do dlaní bolestivě zarývají nehty. Teď nebo nikdy, řeknu si a pomalu rozevřu víčka.
"Nech mě být!" zaječím a rozběhnu se proti svému monstru. Nemůže být skutečné prostě ne. Nic tak ohavného existovat nemůže. Zděšením mě polije studený pot. Běžím čím dál rychleji a ruce mám napřažené proti obrovské postavě, která jakoby se se zkracující vzdáleností stále zvětšovala. Už jsem blízko. Už se jí co nevidět dotknu. Už cítím její pach. Už...
Oslňující bílý záblesk mě donutí zpomalit. Vsadím se že jsem se ho dotkla. Určitě jsem cítila jak má ruka pronikla skrze postavu. Teď ale nevidím nic než bílou tmu. Snažím se rozmrkat oči ale marně. Tak je zavřu.
ČTEŠ
Žít
Teen FictionDaphne byla vždy obyčejná holka, kterou nikdo neměl rád. Měla nejlepší kamarádku ale ta ji opustí a ani po ní nemrkne. Pak se ale objeví on a s ním spoustu neočekávaného a nového. Život není černobílý... Jsi tu se mnou?
