Žít

Šikana?

Jsem zpět. Chci vám strašně moc poděkovat za to že Žít dosáhla 100 reads. Děkuji moc 😘 Katy

"Daphne Loorová!" zahřmí učitelka hned přede mnou a praští rukou do lavice těsně od mojeho ucha.

"Ano?" oznámím pomalu. Proč se ve škole nemůže spát? Nejraději bych se teď zvedla z lavice a odešla.

"Ty se ještě ptáš?" zeptá se učitelka s rozzuřeným výrazem. Vážně si moje dejepisářka myslí, že se jí budu omlouvat za to, že jsou její hodiny tak nudné?

"Už jsem zticha." odseknu a nato zazvoní. Díkybohu. Něž si stihnu sbalit věci do batohu, přiblíží se ke mě Marc.

"Ahoj, tebe baví v hodinách spát co?" usměje se mě.

"No..eh, ne jenom mě nebaví poslouchat tu krávu Linderovou celých 45 minut." pokrčím rameny, hodím batoh na záda a vycházím společně s Marcem že třídy.

"Mě to taky nebaví, příště bychom mohli spát spolu. Eh teda...to znělo hodně divně. Promiň." rychle se podívá do země a promne si krk.

"Jo to znělo." zasměju se. "Nemusíš se omlouvat." Zbytek cesty do učebny fyziky jdeme mlčky.

Když vejdeme do třídy všichni se na nás podívají. Je to dost nepříjemné.

"Hej Marcu!" přeruší George napětí. "Ty ses nám zabouch do Dapheliny!?" Všichni se začnou smát jako šílení. Cítím že začínám rudnout vztekem.

"To není pravda!" zakřičí Marc zoufale, ale stejně ho přes smích není slyšet. Když vidí, že na něj nikdo nereaguje, vyběhne sprintem že třídy.

Já se zaťatými pěstmi zapluji do lavice a začnu si chystat věci. Snažím se ignorovat trapné poznámky mých nových spolužáků. Naštěstí, než stihnu něco zařvat, zazvoní.

Hodina ubíhá šíleně pomalu. Asi deset minut před zvoněním mi na hlavě přistane zmuchlaný papírek. Otočila jsem se, abych viděla, kdo to po mě hodil. Moc jsem toho nezjistila, dívali se na mě všichni a bylo vidět, že mají co dělat aby nevybouchli smíchy. Nemohla jsem jim udělat tu radost a jejich malůvku si prohlédnout. Papírek jsem poslušně zvedla ze země a hodila ho směrem koš. Trefa! Pokradmu jsem se otočila na třídu. Všichni zklamaně brblali. Přesně toho jsem se snažila docílit, aby mě už nechali být.

O přestávce jsem se procházela po chodbách. Nechtěla jsem být se svojí třídou už ani minutu. Zahnula jsem za roh a šla směr bufet ale vtom do mě vrazila nějaká vysoká postava a já se skácela k zemi.

"Co si jako myslíš že děláš!?" Ten pištivý hlas nemohl patřit nikomu jinému něž Kimberly. Když jsem se pokoušela zvednout, přišlápla mi svým deseticentimetrovým podpatkem ruku.

"Co k***a děláš!?" zakvílela jsem ale její noha se ani nepohla. Cítila jsem jak se mi tenká špička podpatku zarývá mezi kosti na ruce. To bude krásná modřina.

"Co děláš ty?" odpoví klidným vyrovnaným hlasem "proč sis neprohlédla svůj dokonalý autoportrét?" Sice bych jí v této situaci asi neměla odporovat ale vylétne to že mě samo.

"Autoportrét by to byl kdybych to nakreslila já." skoro jsem vzlykala jak to bolelo. Tváře už jsem měla určitě rudé a slzy na krajíčku.

"Tady si někdo bude hrát na chytrou jo?" řekne Kimberly s opovržením a taky trochu zahambená. Zaryje podpatkem ještě hloub do mé ruky a sladce se na mě usměje.

Teď už to nedokážu vydržet. První slzička mi vyteče z koutku oka. Nechci ji prosit o milost ale tohle vážně nedám.

"Kimberly, prosím nech toho." zavzlykám a slzy už tečou proudem. Průběžně je utírám volnou rukou, aby moje tyranka neviděla, že bulím jako želva. Stejně to moc nepomáhá.

Kimberly nasadí vítězný úsměv. Pak se ale z chodby za rohem ozvou kroky a šepot. Ucitim jak tlak na ruce povoluje a nakonec podpatek opustí moji rozbolavělou ruku."Máš štěstí že někdo jde. To ještě schytáš." sykne ještě a pak odkráčí.

Jakmile mám od ní pokoj, běžím na nejbližší záchodky. Ruku si přitom svírám, jakoby mi měla upadnout. Bojím se na ni podívat.

V zrcadle spatřím obraz ubrečené zlomené holky. Takováhle být nechci. Příště se jí postavím. Že bych začala chodit do karate? Hodilo by se to když mě někdo takhle šikanuje. Chvíli se zamýšlím nad tím jestli tohle je nebo není šikana. Stalo se to přece jenom jednou. Kdybych to někomu řekla tak mi zaprvé neuvěří a zadruhé to není opakované. Zatím...

Konečně se odhodlám podívat na svou ruku. Na hřbetě ruky mezi ukazováčkem a prostředníčkem mám odporný zakrvácený kruh. Opisuje přesnou kružnici podpatku. Kolem rudé stopy se už začíná dělat krásně fialová modřina. Je velká skoro přes celou plochu dlaně.

"Ach to vypadá ošklivě jak se ti to stalo?" ozve se za mnou. S trhnutím se otočím a uvidím malou černovlásku. Chodí k nám do třídy, to vím. Ale za boha si nemůžu vzpomenout jak se jmenuje.

"To nic není, jenom jsem...eh...spadla na schodech." vážně o tom chci lhát?

"To nevypadá na úraz z pádu," zavrtí hlavou neznámá "spíš to vypadá jako, kdyby ti někdo chtěl do ruky navrtat hřebík."

"Proč by to někdo dělal?" řeknu a pokusím se o chabý úsměv.

"Nevím, podle mě to prostě není normální zranění, to je vše." zahledí se mi do očí, vypadá to že v nich chce najít odpověď. Snažím se vypadat nedostupně. Moc to asi nejde. Protože s naléhavostí v očích sykne skoro neslyšně: "Dávej na sebe pozor, uděláš jednu chybu a máš zničený celý život." Pak se ale usměje mrkne na mě a odcupitá na chodbu.

Tak tohle bylo vážně, vážně matoucí. Nevím co si mám myslet. Ví o tom, že mě "šikanuje" nebo ne? Je to vůbec šikana? Aaaa já se z téhle školy pominu.