Žít

Mám tě rád, víš to?

"Jsi tu se mnou?" Natáhne ke mně ruku.

"Jsi tu se mnou?" Odhrne mi vlasy z čela.

"Jsi tu se mnou?" Dotkne se mé tváře.

"Jsi tu se mnou?" Zní zoufale, ubrečeně.

"Jsi tu se mnou?" Už křičí a naříká, ale pořád jakoby z dálky.

"Jsi tu se mnou?" Nářek začíná být nesnesitelný. Mám ho plnou hlavu. Vidím sama sebe? Přes zavřená víčka a skrze obrysy lidí nade mnou. Postava. Oděna v bílém. Někde v dálce ale přitom neskutečně blízko. Vypadá jako já. Dlouhý hábit postavě splývá z poloodhalených ramen až ke kotníkům. Je bosa.

"JSI-TU-SE-MNOU?!" zaječí nakonec a pak vše utichne a postava zmizí. Já zmizím. Už vidím jenom tmu. Asi jsem v bezvědomí.

"Vstávej." pošeptá důvěrně mi známý hlas.

"Mami?" zeptám se ještě se zavřenýma očima.

"Ano zlatíčko, potřebuješ něco?" odpoví něžně a opatrně jakoby se bála, že kdyby mluvila moc nahlas, rozpadla bych se.

"Prosím kapku vody." zachraptím. V krku mám sucho jako na Sahaře a mám i hlad, ale teď nechci jíst. Chci se hlavně dozvědět co se se mnou stalo. Prohlédnu si místnost svým jedním okem. Jsem v nemocnici. To je zřejmé od prvního pohledu na holé zdi a řadu na chlup stejných lůžek. Nevím proč, ale připadá mi to strašidelné. Už jenom proto, že jsem tady sama. Najednou uslyším cinknutí mobilu. Chci se po něm natáhnout pravou rukou ale narazím na překážku. Zaprvé: moje ruka je v závěsu nad opěradlem postele. Zadruhé: tak strašně to bolí! Mobil na nočním stolku začne znovu cinkat a vibrovat. Div, že nespadne z postele než ho stačím chytit. Levou rukou se mi odemyká hrozně špatně. Musím ho nejdřív položit na postel a pak naťukat kód. Zároveň mám problém trefit se na ikonky. Dívat se jenom pravým okem je taky trošku naprd. Sam mi píše. Aspoň, že si vzpomněla. Chvíli hledím do mobilu. Počáteční štěstí že mě pomalu vyprchává. Napsala mi jenom proto aby odložila naší další schůzku.

Nejsem smutná. Jenom tak šíleně naštvaná až to bolí. Do nemocničního pokoje vejde mamka se sklenicí vody. Ve druhé ruce drží nějaký dopis. Se slovy: "Tohle je pro tebe." položí jak dopis tak sklenici na stolek.

"Od koho to je?" zeptám se zvědavě, když mi mamka pomáhá se posadit.

"Nevím," pokrčí rameny a do ruky mi dá sklenici, jako bych si ji nedokázala podat sama "měla ho sestřička a řekla jenom že ti to mám dát, prý už budeš vědět."

"Aha." podivím se nad záhadným dopisem a mohutnými doušky spolykám celý obsah sklenice "A...proč tady vlastně jsem?"

"Máš zlomenou ruku a když ses probrala z bezvědomí na kurtu, prý jsi dostala nějaký záchvat. Škubala jsi sebou a křičela: Ano jsem tady, ano jsem tady. Uklidnila ses až pod dávkou sedativ." začne se jí lámat hlas pláčem "Podle doktorů jsi prý až na to oko a ruku úplně vpořádku, dělaly různé testy tvého mozku ale žádnou vadu nenašli." na chvíli se odmlčí. Vypadá to že nemá sílu pokračovat. Po tváři jí steče slza a putuje dál po krku až k lemu trička, do kterého se vpije.

"Aha..." prolomím nastalé ticho. Přemýšlím jestli jí mám říct o svém vidění, snu, fantasmagorie či co to bylo. Ale nakonec tu myslenku rychle zavrhnu. Je na dně už jenom z toho, že jsem měla záchvat. Co by potom řekla na moje,..na moje,... prostě něco.

Na břiše mi znovu zavibruje mobil. Mamku to vytrhne z dumání a tichého pláče.

"No nic půjdu zavolat Danovi a otci, že už jsi vzhůru a pojedu domů. Mají tě propustit v pátek." s viditelným přemáháním se usměje a vyjde z bílé natřených dveří.

Zpráva od anonyma. Ptá se proč jsem nebyla ve škole. Počkat to už jsem tu přes noc? podivím se a vykulím oči na datum v mobilu. Jakto? Pamatuju si včerejší odpoledne na tenise své blouznění a pak nic. V hlavě si promítám vše co se událo za včerejšek. Moje vzpomínky dosáhnou až na Marca a jeho polibek. Pořád mi to přijde neuvěřitelné, jak se zrovna mně mohlo stát něco tak krásného. Můj pohled zabloudí od mobilu k dopisu na stolku. Obálka už je mírně zažloutlá a natržená. Nějakým zvláštním způsobem se mi podaří ji otevřít jenom levou rukou a rozložit psaní. Čtu sice pomalu, ale jsem ráda že vůbec číst můžu:

Moje milá Daphne,

doufám, že jsi vpořádku. Ve škole mi chybíš, ani nevíš jak. Musíš mi dát vědět, jinak to tady nezvládnu. Zítra se za tebou asi přijedu podívat, teda pokud ti to nebude vadit. A neboj. Mně je jedno jak vypadáš hlavně, že můžu být s tebou. Vím. Neřekli jsme si, že spolu budeme, ale já si myslím, že za zkoušku nic nedáme. Tak co zkusíš to se mnou? Doufám, že odpovíš ano...

Uzdravuj se,
Marc

P.S. Mám tě mooooooc rád! Víš to?