Žít

Hallelujah

Ahojky, omlouvám se že včera nevyšel díl. Měla jsem málo času a hodně stresu s naším vystoupením z baletu. Doufám ale, že se Hallelujah bude líbit. Tenhle díl se mi psal zatím asi úplně nejhůř. Ani nevím proč. Je trošku kratší, ale myslím, že všichni pochopí proč jsem ho zkrátila. Ať se pěkně čte 😘Katy

"Crrrrrrrrr!" můj budík řve tak nahlas, že malém ohluchnu, než se mi podaří ho vypnout. Cestou do koupelny si prohlédnu svoje rudé nohy. Dneska si kraťasy vzít stoprocentně nemůžu. Po ranním zlidštění na sebe nasoukám nejméně teplé džíny co mám a nátělník s volánkovým výstřihem.

Po cestě do školy (jako vždy se sluchátky v uších) se nic zvláštního nestalo. Akorát začalo dost pršet. Teď vypadám jako zmoklá slepice. Je sice teplo ale letní bouřky ani tady nejsou výjimkou. Stihla jsem uschnout až ve třetí hodině. Ještě že mám černý nátělník, protože kdyby byl bílý, byla by vidět moje krásná bílá podprsenka s růžovou kraječkou a mašličkou uprostřed.

Během vyučování ve mě hlodal strach. Pořád jsem se ohlížela na Kimberly. Ta si mě pokaždé všimla a posměšně se ušklíbla. Já se vždy musela kousnout do rtu, aby nebylo vidět jak se třese. Konečně zvonění. Rychlé nahážu věci do batohu a rychle vyjdu na chodbu. Teď rychle ke skříňce a do další učebny. Když stojím u skříňky a přehazuji si učebnice ozve se za mnou pohrdavý hlas.

"Nevíš co je příští hodinu?"

"Ehm, hudebka." odpovím a opatrně se otočím. Přejedu Kimberly očima. Má ještě ostřejší podpatky než v pátek.

"Ok, tak se po hudebce potkáme tady!" řekne výhružným ale tichým hlasem. Otočí se na podpatku a odchází pomalu pryč. Po pár krocích se ještě otočí a dodá už milým hlasem: "A pokud tady nebudeš, nic dobrého nečekej!"

Zůstanu stát jako přimražená. Cítím se jako by mě někdo právě přejel parním válcem. Co když se mi chce jenom omluvit? To je přece blbost je to Kimberly. Ty její podpatky se mi vůbec nelíbí. Anonym má pravdu, musím to někomu říct. Dneska to řeknu Sam.

Razantně zabouchnu skříňku a otočím se do chodby ve které máme další hodinu. Právě za rohem zmizela klučičí hlava. Co když je to můj anonym? Musím ho najít. Běžím po chodbě a zahnu za roh, za kterým před chvílí zmizel. Někdo právě zmizel do dveří napravo. Doběhnu k nim a zjistím, že to jsou pánské záchody. Tak nic, teď nezjistím, jestli to je anonym. Smutně zalezu do hudebky a posadím se do kruhu židlí. Kimberly sedí hned naproti mě. No super!

Začneme zpívat. Mám ráda zpívání, a myslím si že mi to i jde. Učitel zřejmě taky, protože dostávám vždy sóla. Spolužáci z toho moc nadšení nejsou. Vždy když dozpívám začnou bučet a házet po mě zmuchlané papírky. Většinou se jenom ukloním a dělám jako by mi tleskali a fandili. Vždycky je do děsně dopálí. Baví mě to. Dneska jsem zase dostala sólo na písničku Hallelujah. Se mnou má zpívat Marc a Karen. Každý máme zazpívat jednu sloku a refrén mají zpívat všichni.

Svoji první sloku si odzpívám s naprostým klidem a zrakem zabodnutým do not. Při zbytku písničky si už ale prohlížím sólisty. Všimnu si že, Steve si lačně prohlíží Karen, když nádherně zpívá svou sloku. Pohled mu opětuje a jiskří jí v očích. Vypadá to ale, jakoby si Steve prohlížel kousek masa a Karen na něj zhlížela jako na Boha. Tohle dobře nedopadne. Pak se zadívam na Marca. Je nervózní třesou se mu ruce, a je rudý jako rak. Pak ale zabloudím očima k jeho obličeji. Divá se na mě. Nejenom na mě. Divá se mi přímo do očí. Nedokážu vydržet pohled do jeho sytě hnědých očí. Zabodnu oči zpět do not. Cítím jak mě pořád sleduje.

Po konci hodiny. Se mi najednou zpomalí čas. Věci si balím pomalu, jdu pomalu, všichni kolem jakoby neexistovali. Nechci ke své skříňce. Dojdu na roh chodby za kterým jsou skříňky. Opatrně zpoza něj vykouknu. Zády ke mě stojí Kimberly a podupává si svojí pštrosí nohou. Ale co mě znepokojí nejvíc je, že okolo ní stojí další houf holek. Je jich asi pět. Sakra tak ta se mi omluvit stoprocentně nepřišla.

Zezadu se mě dotkne něčí ruka. Naštěstí nejsem lekací typ, jinak bych určitě zaječela. Takhle se jenom pomalu otočím.

"Karen, co tady děláš?" snažím se šeptat co nejtiššeji a tak se k ní musím naklonit.

"Jdu tě podpořit." usměje se povzbudivě.

"Nemůžeš tam jít se mnou," podotknu "hrozně bych si vyčítala, kdyby ti něco udělala."

"Já tam nehodlám jít," přimhouří oči a kousne se do rtu "budu to celé natáčet na tvůj mobil a pak tu nahrávku odevzdáš učitelce."

"To zní jako plán." potlačím nutkání se usmát. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem si ve škole našla (skoro) kamarádku.

Vytáhnu mobil z kapsy a položím jí ho do ruky. Věřím jí.

"Hlavně ať tě nevidí." dodám ještě a vyrazím za roh. Kimberly se otočí sladce se usměje a její kumpánky jakby smet.