Žít

Olejová skvrna

Pardon že tak pozdě, ale je tady a je pěkné dlouhý. 😁 Ať se hezky čte 😘Katy

První co vidím je Karen, jak odbíhá pryč. Jakoby z dálky slyším hlasy.

"Myslíš, že je mrtvá?" první hlas zní dost vystrašeně. Rychlé zavřu oči když se nade mě nakloní copatá hlava.

"Nebuď blázen, vždyť jsi ji jenom kopla." druhý hlas je klidnější ale úplně jistý taky není.

"Zmlkněte a pojďte už!" třetí patří stoprocentně Kimberly.

"Ale co Sophie a Mia?" zase první vystrašený hlas.

Je to jakoby se přibližovaly. Už je slyším téměř zřetelně. Neodvažuji se ani dýchat. A navíc i nádech mě bolí.

"Vemte je a pojďte za mnou. Nikdo nemusí vědět, že jsme jí to udělaly my. Ať si ji tady najde ten její Marc." Nemusím se na ni ani dívat, abych věděla že se ušklíbá.

Slyším zkuhrání, šustění sukní a pomalé klapání podpatků. Chvíli čekám a když už nic neslyším, otevřu oči a pokusím se vstát. Pomalu si lehnu na břicho. Hrudník mám přitom jako v ohni. Podsunu nohy pod sebe. V pravém stehně mi nepříjemně zacuká. Pomalu narovnám záda. Při tom pohybu se mi hrudník sevře ještě víc a píchne mě pod žebry. Kousnu se do rtu abych zabránila výkřiku. Vyjde ze mě plytké zafunění. Nemůžu pořádně dýchat. Moje plíce se vzdouvají proti hrudnímu koši, ale je to jako by byl z jehel a každá se zabodla hluboko do plic. Narovnám hlavu a otevřu oči. Svět se zbarvil do ruda a je celý rozmazaný. Několikrát zamrkám. Mám hlavu jako střep. Mám pocit, jakoby se měla za moment rozskočit. Když se  mé vidění nezlepšuje, pevně sevřu víčka k sobě.

"Hej! Je ti něco?" uslyším klučičí hlas. Někdo ke mě běží, kleká si ke mě a dotkne se mého ramene.

"Vidíš ne?" pokusím se drze odseknout ale můj hlas se láme jako uschlá větev ve větru.

"Nech toho a otevři oči Daph!" skoro zařve. Leknu se a prudce otevřu oči.

Je rozmazaný a nepřirozeně rudý. Vypadá jako růže s vlasy.

"Já..." začnu pomalu "vidím  rudě a rozmazaně. Moje hlava za chvilku pukne a ani nadechnout se nemůžu." říct to nahlas mě úplně dostane. Začnu brečet. Zrak se mi zastře ještě víc. Zabořím si hlavu do dlaní a tiše vzlykám. Cítím se slabá. Nejradši bych teď usla a už se neprobudila.

"Neplakej,  pomůžu ti. Pojď zkus vstát."

Nevím kdo to je a nechci to vědět. V tomhle stavu mě neměl nikdo vidět. Musím vypadat jako zbabělá troska. Přestanu vzlykat a pokusím se podívat na svého nálezce. Rudý opar už bledne ale pořád je rozmazaný jako olejová skvrna.

"Ale...uhm," zaskučím když mě chytí za ruku a potáhne ji nahoru "ale já nevidím." Nepoznávám svůj hlas. Zní tak  slabě a dětinsky.  

"To  nevadí, povedu tě. Půjdeme na záchody."

Pomalu mě chytne pod pažemi a mírným tahem mě zvedá. Mám co dělat abych nezačala ječet jako má lesy. Když mě zvedne do stoje a jeho stisk povolí, podlomí se mi kolena. Ve stehně mi cuká a kácím se k zemi. Naštěstí mě úplně nepustil a stihl mě chytit. Podepře mě a minimalistickým pohybem se suneme po chodbě k záchodům.

Přijde mi to jako věčnost než dorazíme k rozmazanému rámu dveří. Je modrý a to znamená jediné. Vede mě na pánské záchody.

"Ale já na pány nemůžu." namítnu slabě.

"Já zase nemůžu na dámy. A kdo tady vidí? Já, takže jdeme sem." řekne, mírně se zasměje a posune mě směrem dovnitř. Už nemá cenu nic namítat tak vejdu. Posadí mě na zavírací odpadkový  koš. Slyším jak trhá papírové ubrousky a pouští vodu v umyvadle.