Žít

Plán

Ahoj. Další díl! Jste moje Zlatíčka s velkým Z. Dostali jsme se přes 350 přečtení. Jsem tak nesmírně nadšená 🎉. Miluju vás!💜 Ať se krásně čte 😘Katy

"Daph vstávej!" mamka do mě dloube a šeptá mi do ucha.

"Mamí, vždyť mi zazvoní budík!" zamžourám do tmavého pokoje.

"Já jsem tě chtěla jenom zkontrolovat ale všimla jsem si že máš monokl. Kde jsi k němu přišla?" podívá se na mě ustaraně a posadí se ke mě na postel. Sakra co mám teď jako vymyslet?

"No já....já....uhm trefili mě tenisákem v tělocviku." tak to mi nemohla uvěřit ani slovo.

"Aha, tak to jo zlatíčko. Tak já jdu do práce papa." vstane a odejde. Vypadá to že mi uvěřila každé slovo. To je zvláštní, mamka byla vždycky nedůvěřivá a teď přejde moji lež jen tak bez mrknutí oka? To se mi nějak nezdá. I tak se mi zdá poslední dobou nějak veselejší, hodná a až přehnaně důvěřivá. Něco se asi děje.

Ani tuna make-upu nezamaskuje můj až načernalý monokl. Boule na spánku si mamka naštěstí nevšimla. Z toho bych se už nevykroutila. Vlasy přehodím přes rudou bouli tak aby nebyla vidět. Natržený ret nemaskuju, to se mi mohlo stát kdekoliv a není to nápadné. Nejnápadnější je pořád tmavý flek pod okem.

"Ahoj, tak co jak je?" ozve se za mnou Marcův hlas. Je přestávka a já si vytahuju věci ze skříňky.

"Ahoj, jo už je mi mnohokrát líp. Díky," usměju se na něj a on mi úsměv oplatí. Nikdy jsem si nevšimla že má tak roztomilé ďolíčky.

"Ten monokl už skoro nejde vidět." povzbudivý tón jeho hlasu mě vytrhne z dumání o něm.

"Zásluha patří skvělému make-upu." uchechtnu se a zabouchnu skříňku.

"Aha," podívá se nervózně do země a protáhne si krk, "ale pozitivní je že už můžeš normálně chodit."

"To je pravda." přesvědčím a vydám se směr laboratoř.

"Můžu jít do třídy s tebou?" zeptá se ostýchavě a udělá krok ke mě jako by se bál jít blíž.

"No jasně, vždyť máš taky chemii." pokouším se pořád uvolnit napětí mezi námi, ale marně.

"To je fakt." přidáme do kroku ale jdeme mlčky.

Připadám si zvláštně. Pod každým klukem teď vidím anonyma. Je to k zbláznění. Ale aspoň jsem si konečně začala všímat i kluků z vyšších ročníků, jak mi radila Lucy. Někteří jsou vážně pěkní.

"Tak já jdu ke svému stolu, pá příští přestávku." rozloučím se s Marcem u dveří laboratoře.

"Zatím." odpoví Marc šeptem aby ho nikdo neslyšel. On se za mě stydí. Bojí se že si zkazí reputaci tím, že se se mnou bude bavit. Jak smutné.

Jakmile si sednu za svůj stůl a začnu si vytahovat z batohu zažloutlý plášť a potrhané učebnice, přistane mi ve vlasech papírek. Rychle se otočím a uvidím Kimberly se svou partou jak se chichotá. Sevře se mi žaludek a v hrudi mě začne spalovat zuřivost. Vymotám paírek z vlasů a rozevřu ho v domnění, že na něm bude další moje trapná podobizna. Omyl. Jen na něm pouze: Po škole na tebe čekáme před školou, tak tam přijd. Ona ani psát neumí. Kdo by napsal špatně takové banální slovo jako přijď? Pak si ale uvědomím smysl věty a začne mě mrazit na zádech.

Sam.princess: Nazdar. Kde jsi včera byla!?

Cinknutí mého mobilu v hodině slyšela celá třída. Všichni se na mě otočili. Ještě že máme prakticky hluchého učitele.

Daph.loor: Promiň vysvětlím ti to až se sejdeme. Potřebuju ti říct něco hodně důležitého.

Sam.princess: No jo a proč jsi nepřišla včera když to je tak důležité?

Daph.loor: Měla jsem svoje důvody. Uvidíš sama. Uvidíme se o víkendu?

Sam.princess: Nemůžu. Jedu s Jackobem k němu na chatu. Uvidíme se v pondělí.

Daph.loor: Ok no. Pa.

Sam.princess: Pa.