Žít

Pád

Oranžový prach v očích, spalující slunce a spousta potu. Tenis. Dá se při něm odreagovat. Ale nedá se nemyslet na dnešní zážitky. Ráno a neznámý zloděj, pak mrazivé kroky a pak Marc. Ten je kapitola sama o sobě.

"Pozor!" uslyším zakřičet trenéra a otočím se jeho směrem. To byl špatný tah. Míč me trefí přímo do obličeje. Zavrávorám dozadu a zamotají se mi nohy a bum.

"Hej," ucítím jak mi někdo dává facku "je ti něco." Vidím jenom tmu. Jakto, že vidím jenom tmu? Pomalu se mi rozlepí jedno oko a uvidím ruku napřaženou k dalšímu úderu do mé tváře. Rychle se pokusím dát si ruku před obličej. Něco je špatně, řeknu si když necítím pohyb. Nemůžu s ní pohnout. Cítím na ní obrovský tlak ale nebolí mě.
"S tou rukou se ani nesnaž hýbat." ozve se konejšivý hlas nějaké slečny"Ta je minimálně zlomená. Přilehla sis ji."

"Ne..." zakňourám skoro neslyšně. Jedno oko mám pořád zaslepené. Nemůžu ho ani otevřít. Moje výmluva se stala skutečností. Trefil mě tenisák do oka. Haha, zasměju se hořce nemáš vymýšlet, tak blbé výmluvy. Můžeš si za to sama.

"Jsi tu se mnou?"

"Ano jsem tady." odpovím na otázku. Neviděla jsem kdo ji položil, ale z toho hlasů mě začalo mrazit. Byl nepřístupný, slizký.

"Co?" nechápavě se na mě podívá celý hlouček mých ošetřovatelů.

"Jsi tu se mnou?" ozve se znovu hlas. Tentokrát tišší. Odchází. Mé nohy zastudí chladivý vzduch. Postupuje od konečků prstů po lýtkách až ke stehnům. Jakoby mě obalovala chladivá tekutina. Prohlédnu si své tělo. Pocit chladu postupuje dále po břiše a hrudníku. Nakonec mě obalí celou. Prohlížím sama sebe. Je až neuvěřitelné vidět, že vypadám naprosto normálně i když, se cítím jako v kokonu plném ledové vody. Začínám mít problém dýchat. Lapám po dechu. Přítomní na mě nevěřícně zírají. Mé mělké nádechy a výdechy je děsí. Vidím jak se spolu baví ale neslyším je. Zavřu oči a dýchám ještě rychleji. Přes zavřená víčka vidím stíny. Vidím obrysy lidí sklánějících se nade mnou. Ale vidím i něco co nemůže být skutečné. Vidím to tak jasně...