Žít

Proč?

Je ráno. Obličej mám připlácnutý na papíře a v ruce pořád držím tužku. Mezi žaluziemi pronikají paprsky světla přímo mně do tváře. Vypadá to na krásný den, ale mě už od probuzení obklopuje úzkost. Rodiče odjíždějí z domu brzo ráno, to znamená že už jsem sama. Mám neodolatelnou chuť někoho zavolat.

Vstanu ze židle a protáhnu se. Mám naprosto ztuhlá záda. Musím si dát sprchu a konečně si přečíst nápisy na mé ruce. Došourám se do koupelny. Svléknu si triko a prohlédnu si rameno v zrcadle. Nejdřív tmavé černé znaky nerozeznám jeden od druhého, ale jak se postupně zaměřím na jednotlivé slova, skládám z nich větu. Cítím jak se mi oči rozevírají údivem. Přiblížím se k zrcadlu abych sama sebe přesvědčila, že dobře vidím. To není možné...říkám si vduchu. 

Odvrátím se tak prudce až se mi zamotá hlava. Opřu se o komodu. Ruce se mi klepou a tepe mi ret. Musím se do něj kousnout tak silně až na jazyku ucítím chuť krve. Mastné vlasy mi vlají před obličejem ale neodhrnuji je. Nechávám je splývat v pramenech až k mým rukám na bílé komodě. Zhluboka dýchám. Opět mě objímá úzkost a ten nepříjemný pocit něčí přítomnosti. Potřebuji někoho.

Voda je studená. Ne ne je přímo ledová. Klepu se zimou ale zároveň nechci aby byla teplejší. Sedím ve sprchovém koutě a nemám po sobě stékat pomalý proud vody do kterého se mísí mé slané slzy. Mám chuť křičet, smát se, mlátit kolem sebe rukama... ale dokážu jenom pomalu plakat. Zvednu ruce a přejedu si po strupech na obličeji. Jejich drsná struktura se zlomí pokaždé když víc zatlačím. Kousky stroupků mi padají k nohám a po nich následují kapičky krve zabarvující studenou vodu u mého bledého těla růžovým nádechem. Proč? Proč já? Jak? Jak se tohle všechno může stát jednomu člověku? Jsem člověk? Tyto otázky nezodpovězené otázky mi létají hlavou. Proč mi nikdo nedokáže odpovědět?